Slunce viselo nízko nad obzorem a barvilo nekonečné pláně do krvavě rudé a spálené oranžové. Byl rok 1888 a vzduch byl těžký horkem, které neustupovalo ani s příchodem večera. Silas Harrington seděl vzpřímeně v sedle svého černého hřebce, jehož srst se leskla jako leštěný onyx. Jeho jméno vzbuzovalo v celém kraji respekt i závist.
Majetek se mu táhl, kam až oko dohlédlo, tisíce akrů úrodné půdy a stáda dobytka, která se počítala na tisíce hlav. Jeho sídlo připomínalo spíše evropský zámeček než typickou rančerskou usedlost. Měl všechno, co se dalo koupit penězi, a přece když se díval do dálky svýma ocelově šedýma očima, zračila se v nich hluboká nevyřčená samota. Nebyl to boháč, který by trávil dny popíjením whisky na verandě a počítáním zisků.
Bývalý voják s ocelovou disciplínou, který si bohatství vybudoval vlastníma rukama a bystrým úsudkem. Bylo mu přes padesát, ale jeho postava zůstávala pevná, tvář ošlehaná větrem a sluncem nesla stopy mnoha bitev, skutečných i obchodních. Dnes se rozhodl prozkoumat severní hranici svého pozemku, oblast, kam jeho muži zajížděli jen zřídka kvůli skalnatému terénu a blízkosti divoké přírody. Když projížděl úzkým kaňonem, jehož stěny se tyčily vysoko k nebi jako němí strážci, zaslechl zvuk, který do ticha podvečera nepatřil.
Nebylo to vytí kojota ani křik dravého ptáka. Bylo to něco lidského, tak slabé a zoufalé, že to znělo spíše jako poslední výdech větru. Okamžitě zastavil koně a napjal sluch. Ticho se vrátilo, těžké a hrozivé.
Pobídl zvíře kupředu, ruku instinktivně položenou na rukojeti revolveru s perleťovou střenkou, zbraně, která byla stejně tak uměleckým dílem jako nástrojem smrti. Když vyjel ze stínu skal na otevřenou mýtinu, scéna, která se mu naskytla, ho zmrazila až do morku kostí. Uprostřed vyprahlé země stál shluk starých pokroucených dubů a na nich v groteskním výjevu krutosti viselo pět postav. Byly to ženy, pět žen z kmene Apačů, jejich těla se bezvládně pohupovala v mírném vánku.
Ruce měly svázané za zády hrubými provazy, které se zařezávaly do kůže, a smyčky kolem krku byly utažené tak, aby je pomalu dusily, ale nezlomily jim vaz okamžitě. Bylo to dílo sadistů, pomalá a trýznivá smrt, kterou si nikdo nezasloužil. Bez vteřiny váhání seskočil z koně a rozběhl se k prvnímu stromu. Vytáhl lovecký nůž a jedním mocným pohybem přeřízl lano.
Tělo ženy dopadlo do jeho náruče. Byla lehká, až příliš lehká, a její kůže horká na dotek. Opatrně ji položil na zem a zkontroloval tep. Byl tam, slabý a sotva znatelný, ale byl tam.
Žila. S horečnatým spěchem se přesouval od jednoho stromu k druhému. Jeho oblek ušitý na míru z nejlepší látky byl brzy pokrytý prachem a potem, ale Silas na to nedbal. Každá vteřina se počítala.
Pět žen, pět životů visících na vlásku. Když uvolnil poslední, nejmladší dívku, která nemohla být starší než osmnáct let, jeho dech byl těžký a ruce se mu třásly ne strachem, ale potlačovaným vztekem. Kdo byl schopen takové zvrácenosti? Všechny byly zubožené, dehydrované a na pokraji smrti, ale v jejich rysech byla stále patrná hrdost a síla jejich lidu.
Jedna z nich, žena s havraními vlasy propletenými stříbrem a tváří, která vyzařovala autoritu i v bezvědomí, se pohnula. Byla to Icel. Její oči se na okamžik otevřely, temné a hluboké jako noc bez hvězd, a pohlédly na Silase. Nebyl v nich strach, jen čisté překvapení.
A pak cosi jako smíření. Znovu upadla do bezvědomí, ale ten pohled se mu vryl do paměti. Věděl, že je tam nemůže nechat, ale také věděl, co to znamená přivést je domů. V roce 1888 byla nenávist vůči původním obyvatelům hluboce zakořeněná.
Pomáhat Apačům se rovnalo společenské sebevraždě, možná i skutečnému rozsudku smrti. Místní obyvatelé, z nichž mnozí ztratili příbuzné v konfliktech, neviděli rozdíl mezi válečníky a nevinnými ženami. Pro ně byli všichni nepřátelé. Silas Harrington, nejbohatší muž v kraji, by se mohl stát vyvrhelem během jediné noci.
Ale když se díval na ty bezbranné ženy ležící v prachu a na kruté stopy po provazech na jejich krku, věděl, že nemá na vybranou. Jeho čest, jeho lidskost, ten kodex, podle kterého žil celý život, mu nedovolovaly odvrátit zrak. K čertu s tím, co si myslí ostatní, zamumlal si pro sebe drsným hlasem. Opatrně naložil dvě ženy na koně a ostatní uložil co nejpohodlněji do stínu, přikryl je svým kabátem.
Musel jednat rychle. Naskočil za ženy a pobídl zvíře k trysku směrem k ranči. Cesta zpět se zdála nekonečná. Každý otřes, každé zakopnutí koně mu způsobovalo úzkost.
Bál se, že křehká těla to nevydrží. Když dorazil na nádvoří svého sídla, slunce už zapadlo a krajina se ponořila do šera. Kalebe, zařval hlasem, který se nesl přes celé nádvoří. Kalebe, okamžitě sem pojď.
Dveře se rozletěly a vyběhl z nich Kaleb, Silasův věrný caputás. Mohutný muž s hustým plnovousem, který mu sloužil přes dvacet let. Když uviděl svého pána pokrytého prachem s dvěma indiánskými ženami v bezvědomí přehozenými přes sedlo, zastavil se, jako by narazil do zdi. Pane Bože, Silasi, vydechl Kaleb.
Co se to stalo? Kdo jsou? Není čas na otázky, přerušil ho Silas ostře a seskakoval z koně. Připrav vůz.
Hned v kaňonu jsou další tři. Potřebují vodu, jídlo a lékařskou pomoc. A pošli pro doktora. Ale ne pro toho opilce z města.
Pošli pro paní Millerovou. Ta stará kořenářka má víc rozumu a soucitu než všichni doktoři v okrese dohromady. Kaleb na okamžik zaváhal, pohled těkal mezi Silasem a ženami. Věděl, co to znamená.
Viděl to v očích svého pána, to neústupné odhodlání, které nesneslo odpor. Rozumím, šéfe, přikývl a rozběhl se připravit povoz. Noc byla dlouhá a plná horečnaté aktivity. Silas a Kaleb se vrátili pro zbývající ženy.
Kaja, ta nejmladší, byla v nejhorším stavu, dech měla mělký a nepravidelný. Převezli je do hlavního domu, do pokojů pro hosty vybavených mahagonovým nábytkem a hedvábným povlečením. Kontrast mezi špinavými zuboženými těly a bohatstvím, které je obklopovalo, byl do očí bijící. Paní Millerová, drobná žena s rukama vrásčitýma jako starý pergamen, ale s dotekem jemným jako pírko, pracovala neúnavně celou noc.
Silas jí asistoval, nosil vodu, trhal obvazy, dělal vše, co bylo potřeba. Zapomněl na únavu, na své postavení, na svět tam venku. Když svítání začalo barvit oblohu do růžova, Icel znovu otevřela oči. Tentokrát byl její pohled jasnější.
Rozhlédla se po místnosti, po bohatých tapetách, křišťálovém lustru, a nakonec její zrak spočinul na Silasovi, který seděl v křesle u její postele a hlídal ji jako věrný pes. V jeho tváři viděla únavu, ale také laskavost, kterou u bílého muže nečekala. Pokusila se promluvit, ale z hrdla jí vyšlo jen suché zachrčení. Silas se naklonil a podal jí sklenici vody.
Pijte pomalu, řekl tiše anglicky. Jste v bezpečí. Nikdo vám tady neublíží. Dávám vám své slovo.
Icel se napila, vděčná za chladivou tekutinu, která tišila oheň v jejím hrdle. Podívala se na své sestry ležící na okolních postelích, čisté, ošetřené, odpočívající v měkkých peřinách. Pak se její pohled vrátil k muži před ní. Viděla jeho drahé oblečení, bohatství, ale viděla také jeho ruce, silné mozolnaté ruce, které ji s něhou snesly ze stromu smrti.
Proč, zeptala se chraplavě. Její angličtina byla lámaná, ale srozumitelná. Bylo to jediné slovo, které v tu chvíli dávalo smysl. Proč by muž jako on riskoval všechno pro ženy, které svět považoval za méně cenné?
Silas se odmlčel a hledal správná slova. Podíval se z okna, kde se slunce dotýkalo vrcholků hor. Protože nikdo by neměl umírat sám a bez důstojnosti. A protože na mém pozemku, paní, platí moje zákony.
A můj zákon říká, že život je posvátný. V tu chvíli, v tichu luxusní ložnice mezi bohatým rančerem a hrdou ženou z kmene Apačů, se zrodilo pouto. Křehké jako pavučina, ale silné jako ocel. Pouto, které mělo být brzy otestováno ohněm a krví, protože svět za branami Silasova sídla neodpouštěl a nezapomínal.
A zpráva o tom, co Silas Harrington udělal, se už začala šířit jako jedovatý dým směrem k městu, kde v zakouřených salunech seděli muži, kteří ty ženy pověsili a kteří se nehodlali vzdát své kořisti tak snadno. Dny se změnily v týdny a rozlehlé sídlo, které bylo léta tichou pevností samoty, se začalo plnit životem, jaký jeho zdi dosud nepoznaly. Vzduch se mísil s ostrou zemitou vůní léčivých bylin, které paní Millerová a Icel společně připravovaly. Bylo to zvláštní spojení dvou světů, stará osadnická medicína se potkávala s prastarými znalostmi Apačů.
Pět žen se uzdravovalo překvapivou rychlostí. Nebylo to jen jídlem a odpočinkem, ale především pocitem bezpečí, který jim Silasův dům poskytoval. Icel, jejich neformální vůdkyně, se zotavila jako první. Její síla pramenila z hlubokého vnitřního odhodlání chránit své sestry.
Třetího dne vstala z postele navzdory protestům paní Millerové a začala procházet domem. Její chůze byla tichá, téměř neslyšná, když bosýma nohama našlapovala na drahé perské koberce. Silas ji často pozoroval ze své pracovny, fascinovaně sledoval, jak se tato žena pohybuje jeho světem. Nebyla v ní žádná podřízenost.
Když si prohlížela obrazy v těžkých zlacených rámech nebo se dotýkala jemného porcelánu, nebylo to s obdivem chudáka k bohatství, ale se zvědavostí rovného k rovnému. Jednoho odpoledne ji našel na zadní verandě, jak hledí na nekonečné pastviny. Měla na sobě jednoduché šaty, které jí ušila jedna ze služebných, protože ty hedvábné, co Silas nabídl, s úsměvem odmítla jako nepraktické. Vítr jí čechral černé vlasy, v nichž se stříbrné prameny leskly jako hvězdný prach.
Váš domov je velký, řekla, aniž by se otočila. Věděla, že tam je. Příliš velký pro jednoho muže. Silas se opřel o zábradlí vedle ní.
Býval prázdný, přiznal a překvapilo ho, jak upřímně to znělo. Teď se zdá být jiný. Icel se na něj otočila a její tmavé oči ho zkoumaly s intenzitou, která ho nutila cítit se zranitelným, i když byl ozbrojen a na vlastním území. Zachránil jste nás, Silasi Harringtone.
Moji lidé nezapomínají. Dlužíme vám život. Nic mi nedlužíte, odpověděl tvrdě. Co vám udělali, to bylo zvířecké.
Žádný muž se ctí by to nedovolil. Čest, zopakovala Icel zamyšleně, jako by ochutnávala to slovo. Mnoho bílých mužů mluví o cti, zatímco nám kradou zemi a zabíjejí naše děti. Vy jste jiný.
Vidím to ve vašich očích. Je v nich smutek válečníka, který už nechce bojovat. Silas se odvrátil, zasažen přesností jejího postřehu. Bojoval jsem dost dlouho.
Chtěl jsem jen klid, ale zdá se, že klid je luxus, který si ani já nemohu koupit. V následujících dnech se mezi nimi začalo vytvářet pouto, které přesahovalo vděčnost. Silas bral Icel na projížďky po svém panství, ukazoval jí stáda dobytka a zavlažovací systémy, na které byl pyšný. A ona mu na oplátku ukazovala rostliny, které on považoval za plevel, ale které v jejích rukou byly lékem nebo kořením.
Učila ho číst krajinu ne jako majitele počítajícího akry, ale jako součást celku. Smáli se spolu, když se snažil vyslovit apačská slova, a sdíleli ticha, která nebyla trapná, ale konejšivá. Kaleb vše sledoval s rostoucími obavami. Nebál se o Silase, věděl, že se jeho pán o sebe umí postarat.
Bál se toho, co přicházelo zvenčí. Kdykoli jel do města pro zásoby, cítil na zádech nepřátelské pohledy. Šepot v saloonech zesílil. Silasi, řekl Kaleb jednoho večera, když seděli v kuchyni.
Lidi ve městě mluví. Říkají ti milovník indiánů. A to je ta slušnější část. Ten chlap, co vede ty lovce odměn, ten s jizvou přes oko, co si říká Rourk, se chvástá.
Říká, že jsi mu ukradl kořist, že ty ženy patří jemu, aby dokončil, co začal. Silasova tvář ztvrdla v kámen. Rourk. Slyšel jsem o něm.
Špína, vrah, který se skrývá za odznakem nebo pověřením, když se mu to hodí. Svolávají lidi, šéfe, pokračoval Kaleb tiše. Říkají, že ohrožuješ celé údolí, že když necháš tyhle ženy žít, přitáhnou sem zbytek kmene a vypálí město. Je to snůška lží, ale lidi se bojí.
A strach dělá z lidí hlupáky a vrahy. Silas vstal a přešel k oknu. Ať si mluví. Můj pozemek je opevněný.
Mám dost zbraní a munice na to, abych zastavil malou armádu. Většina tvých mužů stojí za tebou, přikývl Kaleb. Platíš dobře a férově, ale pár jich odešlo. Nechtějí se dostat do křížové palby kvůli nim.
Dobře, řekl Silas chladně. Kdo nechce bojovat, ať jde. Ale kdo zůstane, musí vědět, že tohle nebude přestřelka v baru. Tohle bude válka.
Zatímco se nad rančem stahovala mračna hrozícího konfliktu, uvnitř domu se dělo něco mnohem jemnějšího. Kaja, nejmladší z žen, se konečně probrala z horeček. Její první slova patřila Icel, ale první úsměv patřil Kalebovi, který neohrabaně přinesl misku polévky a při tom se červenal jako malý kluk. Drsnému caputásovi, který celý život strávil mezi dobytkem a koňmi, najednou změkla kolena před křehkou dívkou, která na něj hleděla s vděčností.
Jednoho večera, když bouře bičovala okna deštěm, seděl Silas ve své knihovně u krbu. Icel vstoupila s tácem čaje, položila ho na stůl, ale neodešla. Místo toho si sedla na kožešinu před krb, přímo k jeho nohám. Cítím tvůj neklid, řekla tiše.
Jsi jako bouře tam venku. Mám starosti, přiznal Silas a díval se do plamenů. Přivedl jsem na vás nebezpečí, když jsem vás měl chránit. Město se bouří.
Přijdou si pro vás. Icel vzala jeho ruku do svých dlaní. Její kůže byla teplá a drsná, stejně jako ta jeho. My jsme zvyklé na nebezpečí, Silasi.
Můj lid žije s hrozbou smrti každý den. Ale tady jsme našli něco víc než jen úkryt. Našli jsme naději. A ty, odmlčela se a podívala se mu přímo do očí, ty jsi našel srdce, o kterém sis myslel, že už nebije.
Silas se k ní sklonil. Vůně jejích vlasů, směs deště a šalvěje, ho omámila. V tu chvíli nebyl bohatým statkářem a ona nebyla uprchlou indiánkou. Byli jen muž a žena, dva osamělé ostrovy, které se konečně dotkly v rozbouřeném moři.
Nedovolím, aby se vás dotkli, zašeptal drsně. Přísahám na svůj život, Icel. Dokud budu dýchat, nikdo vám nezkřiví ani vlásek. Jejich tváře byly blízko, tak blízko, že cítil její dech na svých rtech.
Ale než se mohlo stát něco víc, ozvalo se bušení na hlavní dveře. Naléhavé, brutální bušení, které nevěstilo nic dobrého. Silas se narovnal, kouzlo okamžiku bylo pryč, nahrazeno instinktem vojáka. Vstal a vytáhl revolver.
Icel se postavila vedle něj, v ruce svírala nůž, který jí daroval na obranu. V jejich očích nebyl strach, jen ledový klid. Ve dveřích stál mladý poslíček z města, promočený na kost a třesoucí se. Nebál se bouře.
Pane Harringtone, vykoktal. Sotva popadal dech. Šerif mě poslal. Nemohl přijet sám, bál se, že ho sledují.
Říká, že Rourk a jeho muži nečekají na ráno. Jedou sem a mají s sebou spoustu chlapů z dolů. Mají dynamit, pane. Říkají, že vás vypálí jako krysy, jestli ty ženy nevydáte.
Silas pohlédl do tmy za chlapcem. Déšť bičoval zemi, ale v dálce, tam, kde končila příjezdová cesta, uviděl slabé záblesky. Světla pochodní. Bylo jich mnoho.
Otočil se do haly, kde se mezitím shromáždili Kaleb, paní Millerová a ostatní ženy. Všichni na něj hleděli. Zhasni světla, rozkázal hlasem, který nepřipouštěl pochybnosti. Rozdej pušky všem, kdo je udrží.
Zabedněte okna v přízemí. Pak se otočil k Icel. V jejích očích viděl otázku. Bude nás bránit, nebo nás vydá, aby zachránil své impérium?
Silas ji chytil za ramena a pevně stiskl. Dnes v noci, řekl nahlas, aby to slyšeli všichni, se tento dům mění v pevnost. Nikdo se nevzdává, nikdo neodchází. Pokud chtějí válku, Rourku, tak ji dostanou.
Pohlédl na Icel a poprvé se usmál, i když to byl úsměv dravce před útokem. Jsi připravena bojovat po mém boku, Icel? Icel vytáhla nůž výš a její oči žhnuly. Vždycky, Silasi.
Venku zahřměl hrom, ale nebyl to zvuk bouře. Byl to zvuk prvního výstřelu, který roztříštil sklo v okně v patře. Bitva o Harringtonův ranč začala. První výstřel byl jako prásknutí bičem, které proťalo napjaté ticho noci.
Sklo se sneslo k zemi jako déšť ostrých diamantů. Silas s sebou ani netrhl. Jeho vojenský výcvik se okamžitě aktivoval. V žilách mu už neproudila krev farmáře, ale krev velitele.
Zemi, zařval a strhl Icel pod úroveň okenních parapetů právě ve chvíli, kdy se ozvala salva dalších výstřelů. Kulky se zarývaly do drahého dřevěného obložení, tříštily omítku a posílaly do vzduchu oblaka bílého prachu. Kalebe, křikl přes hluk střelby. Zhasni všechna světla.
Děláme jim terče. Pokud chtějí bojovat ve tmě, dáme jim tmu. Kaleb, ačkoliv se pohyboval s mírným kulháním po starém zranění, byl rychlý. Převrhl stůl v hale, aby vytvořil barikádu, a sfoukl petrolejové lampy.
Dům se ponořil do temnoty, kterou narušovaly jen záblesky výstřelů a občasné blesky bouře. Icel se vymanila ze Silasova sevření. V té tmě se její oči leskly jako oči šelmy. Moji lidé bojují v noci, zašeptala mu do ucha.
Tma je náš přítel, Silasi. Oni mají dynamit a početní převahu, ale jsou hluční a hloupí. Nevidí nás. Co navrhuješ?
Rozdělíme se, řekla rozhodně. Ty a tvůj muž držte hlavní vchod a okna. Dělejte hluk, střílejte. Udržujte jejich pozornost.
Já a mé sestry se postaráme o ty, kteří se pokusí dostat dovnitř zezadu nebo okny. Máme nože, známe ticho. Byl to riskantní plán. Silas chtěl mít Icel u sebe, chránit ji vlastním tělem, ale věděl, že má pravdu.
Dobrá, souhlasil a podal jí svůj druhý revolver. Ale vezmi si tohle pro jistotu. Icel zbraň přijala. Její prsty se na okamžik dotkly jeho dlaně.
Nezemři, Silasi Harringtone, řekla tiše. Ještě jsi mi neukázal ten západní háj, o kterém jsi mluvil. Slibuji, odpověděl. A v tom jediném slově bylo víc citu než v tisíci milostných dopisech.
Icel zmizela ve stínech domu jako duch. Silas se plazil k oknu, v rukou svíral svou milovanou winchesterovku. Rozbil zbytek skla pažbou a vyhlédl ven. Nádvoří bylo osvětlené pochodněmi.
Viděl stíny mužů kryjících se za vozy a stromy. Byli opilí, rozzuření a nebezpeční. Vylez ven, Harringtone, ozval se Rourkův chraplavý hlas. Vzdej nám ty ženské a možná tě necháme žít.
Jinak tu barabiznu srovnáme se zemí i s tebou. Silas zamířil. Viděl Rourkovu siluetu, jak se krčí za napajedlem pro koně. Byl to těžký výstřel na takovou vzdálenost a v tom dešti, ale neváhal.
Zmáčkl spoušť. Výstřel zahřměl a Rourkův klobouk odlétl do bláta. To je má odpověď, zařval Silas. Vstupte na můj práh a vynesou vás nohama napřed.
Odpovědí byla kanonáda. Kulky hvízdaly vzduchem jako rozlobení sršni. Silas a Kaleb opětovali palbu přesně a úsporně. Každý jejich výstřel si našel cíl nebo alespoň donutil útočníky stáhnout hlavy.
Ale bylo jich příliš mnoho. Mezitím v zadní části domu probíhala jiná bitva, tichá a smrtící. Kaja a ostatní ženy se rozmístily v kuchyni a chodbách pro služebnictvo. Neměly pušky, ale měly nože, těžké pánve a horkou vodu, kterou paní Millerová udržovala na kamnech.
Když se jeden z útočníků pokusil vypáčit zadní dveře, Kaja nečekala. Jakmile se dveře pootevřely a muž strčil hlavu dovnitř, udeřila ho pohrabáčem s takovou silou, že se bez hlesu svalil k zemi. Icel se pohybovala v patře. Slyšela kroky na střeše verandy.
Někdo se snažil dostat do ložnic. Přitiskla se ke stěně vedle okna, nůž v ruce připravený. Postava se objevila v rámu okna, černý stín proti bouřkové obloze. Muž lezl dovnitř těžkopádně a hlučně.
Icel počkala, až bude jednou nohou uvnitř. Pak se vymrštila. Nebyl to útok ze zášti, byl to útok lvice chránící své teritorium. Přiložila mu nůž ke krku.
Tady není místo pro tebe, zasyčela mu do ucha v jeho vlastním jazyce. Muž strnul hrůzou. Nečekal odpor, nečekal ženu a už vůbec ne chladnou ocel na tepně. Strčila do něj.
Muž ztratil rovnováhu a s křikem spadl ze stříšky dolů do bahna. Zpátky v hlavní hale situace houstla. Mají dynamit, křikl Kaleb, když uviděl, jak jeden z mužů zapaluje doutnák. Silasi, házejí to na verandu.
Silas zaklel. Pokud by dynamit explodoval u hlavních nosných sloupů, celá přední část domu by se zřítila. Kryj mě, rozkázal a udělal něco šíleného. Místo aby se schoval, vyskočil z okna na verandu.
Kulky kolem něj bzučely jako hejno much. Jedna ho škrábla na paži, ale adrenalin tlumil bolest. Dynamitová patrona ležela na prknech verandy, doutnák syčel a prskal. Zbývaly vteřiny.
Silas se po ní vrhl, sebral ji a vší silou hodil zpátky do tmy, směrem, odkud přiletěla. Výbuch otřásl zemí. Záblesk byl oslepující, následovaný hřměním, které přehlušilo i bouři. Křik mužů a ržání splašených koní naplnilo noc.
Tlaková vlna odhodila Silase proti stěně domu. Dopadl tvrdě, lapal po dechu. Svět se s ním točil. Silasi.
Icel byla u něj v okamžiku. Sklonila se nad ním, ruce jí kmitaly po jeho těle, hledaly zranění. Jsi naživu? Silas otevřel oči.
Viděl její tvář osvětlenou vzdáleným požárem. Výbuch zapálil jeden z vozů útočníků. Byla krásná, divoká, s rozpuštěnými vlasy a tváří umazanou od sazí. Jsem v pořádku, zachraptěl a pokusil se vstát.
Jen trochu otřesený. Pomohla mu na nohy a podepřela ho. Stáli tam na poničené verandě, zatímco kolem nich zuřila bitva. V tu chvíli, uprostřed chaosu, se stalo něco, co změnilo dynamiku boje.
Déšť zesílil v průtrž mračen, která téměř uhasila pochodně útočníků, ale hlavně ztěžovala zapalování dalšího dynamitu. Stahují se, zavolal Kaleb zevnitř. Ten výbuch je vyděsil. Bylo to částečně pravda.
Rourkovi muži, vesměs najatí rváči bez disciplíny, nečekali tak tvrdý odpor. Viděli své druhy padat. Viděli, jak se jejich vlastní zbraň obrátila proti nim. Váhali.
Ale Rourk se nevzdával. Zpátky, vy zbabělci, řval tam někde ve tmě. Je to jen jeden starý chlap a pár ženských. Obklíčíme je, odřízneme je, zapálíme stodolu.
A skutečně, o chvíli později se k nebi vznesl sloup oranžového světla. Stodola. Silasovo srdce se sevřelo. Ve stodole byli koně, včetně jeho milovaného hřebce a koní, na kterých přivezl ženy.
Koně, vydechl Silas. Já tam půjdu, řekla Icel okamžitě. Ne, chytil ji za ruku. Je to past.
Čekají, že tam vyběhneme. Koně nemohou zemřít v ohni, řekla Icel s takovou naléhavostí, že Silas pochopil. Pro ni nebyla zvířata jen majetkem. Byly to živé duše.
Podívali se na sebe a beze slov se dohodli. Půjdeme spolu, řekl Silas. Kalebe, krycí palbu. Všechno, co máš.
Kaleb začal pálit ze dvou pušek střídavě, dělal hluk za deset mužů. Pod clonou střelby a hustého deště vyběhli Silas a Icel zadním vchodem a plížili se vysokou trávou směrem k hořící stodole. Žár bylo cítit i na dálku. Déšť syčel, když dopadal na hořící dřevo.
Uvnitř slyšeli zoufalé kopání a ržání uvězněných zvířat. Silas vyrazil dveře ramenem. Vnitřek byl plný kouře. Odvázal prvního koně a plácl ho po zadku, aby vyběhl ven do noci.
Icel dělala totéž na druhé straně. Pracovali v dokonalé harmonii, i když je kouř dusil a oči jim slzely. Když vyvedli posledního koně, Silasova hřebce, střecha stodoly začala praskat. Ven, rychle!
křikl. Vyklopýtali ven právě včas. Trám se zřítil dovnitř a vyvrhl gejzír jisker. Ale nebyli sami.
Zpoza rohu stodoly se vynořily tři postavy. Rourkovi muži. Čekali na ně. Mám tě, Harringtone, ušklíbl se jeden, míře na Silase.
Silasova puška byla prázdná. Neměl čas přebít. Sáhl po revolveru, ale věděl, že je příliš pomalý. Zablesklo se.
Ale nebyl to výstřel z pušky muže před ním. Byl to stříbrný záblesk ve vzduchu. Nůž vržený se smrtící přesností se zaryl do ramene útočníka, který s výkřikem upustil zbraň. Silas využil rozptýlení, vytasil revolver a dvěma rychlými ranami poslal zbylé dva muže k zemi.
Ne mrtvé, ale vyřazené z boje, zasažené do nohou. Otočil se, aby viděl, kdo vrh’ nůž. Byla to Kaja. Stála ve dveřích kuchyně asi dvacet metrů daleko, ruku stále nataženou po hodu.
Ta křehká dívka, která ještě před týdnem umírala, se právě postavila za svého zachránce. Silas a Icel využili zmatku a doběhli zpět do domu. Když za sebou zatarasili dveře, svezli se na podlahu, vyčerpaní, promočení, páchnoucí kouřem. Dnes v noci jsme vyhráli bitvu, řekl Silas těžce a stíral si saze z čela.
Ale Rourk neodejde. Bude čekat na svítání. Až přestane pršet, zkusí to znovu. Icel se k němu přisunula a položila mu hlavu na rameno.
Její ruka našla jeho. Zítra je nový den, Silasi. A my jsme stále naživu, spolu. Silas se rozhlédl po místnosti.
Viděl Káleba, jak se usmívá na Kaju s výrazem naprostého obdivu. Viděl paní Millerovou, jak obvazuje škrábnutí jedné z žen. Viděl Icel, ženu, která mu ukradla srdce, aniž by se o to snažila. Pochopil, že tohle obléhání není jen o přežití.
Je to zkouška ohněm, která tavila rozdíly mezi jejich světy a vytvářela slitinu silnější než cokoli, co znal. Jeho dům byl možná poničený, stodola hořela, ale poprvé v životě se cítil skutečně bohatý. Ať přijde svítání, zašeptal do jejích vlasů. Budeme připraveni.
Venku déšť pomalu ustával, ale bouře v lidských srdcích teprve nabírala na síle. Svítání přišlo pomalu, jako by se slunce zdráhalo osvětlit scénu zkázy. Mlha se válela nízko nad zemí, mísila se s kouřem z dohořívající stodoly a halila pozemky do šedého závoje. Déšť ustal, ale vzduch byl nasycen vlhkostí a pachem spáleného dřeva a střelného prachu.
Uvnitř domu panovalo ticho. Ticho před bouří, které bylo těžší než hluk noční přestřelky. Silas stál u okna v přízemí, oči podlité krví, ale ruka svírající nově nabitou winchesterovku byla pevná jako ocel. Vedle něj stála Icel.
Už nebyla jen zachráněnou obětí. Byla válečnicí, rovnocennou partnerkou, která v noci prokázala odvahu, jíž se mohl rovnat málokterý muž. Kaleb a Kaja hlídali zadní vchod, ostatní tři ženy, ozbrojené ukořistěnými revolvery a noži, byly rozmístěny u oken v patře. Byla to malá, nesourodá armáda, ale bojovali za něco, co Rourkovi žoldáci nemohli pochopit.
Za domov a za sebe navzájem. Venku se z mlhy začaly vynořovat postavy. Rourk, rozuřený nočním neúspěchem a ztrátou několika mužů, svolal posily. Kromě svých hrdlořezů zmanipuloval skupinu horníků a osadníků z města, kterým namluvil, že Silas ukrývá vraždící indiánské komando, jež plánuje nájezd na město.
Byla to lež stará a jedovatá, ale strach a předsudky byly silným palivem. Harringtone! Rourkův hlas prořízl ranní ticho. Vidím, že jsi přežil noc.
Máš štěstí. Ale štěstí právě došlo. Mám tu padesát chlapů. Vzdej se.
Vydej ty divošky a možná tě necháme odejít jen s jednou kulkou. Silas se podíval na Icel. V jejich očích nebyl strach. Jen hluboký smutek nad hloupostí a krutostí světa.
Nevydám je, řekl tiše, spíše pro sebe než pro ni. Oni neposlouchají rozum, Silasi, řekla Icel. Poslouchají jen sílu. Musíme jim ukázat, že nejsme kořist.
Musíme jim ukázat, že jsme lovci. Co máš v plánu? zeptal se Silas. Věděl, že její mysl pracuje na jiné úrovni strategie než ta jeho, svázaná vojenskými poučkami.
Mlha, ukázala ven. Oni nás nevidí jasně. Myslí si, že jsme zalezlí uvnitř jako krysy. Ale my jsme Apačové.
My jsme stíny. Plán byl šílený, riskantní, ale byl jedinou šancí. Zatímco Silas a Kaleb budou udržovat palbu z hlavního domu a poutat pozornost útočníků, Icel a její sestry se vyplíží tajným sklepním východem, který ústil v hustém křoví asi sto metrů od domu. Odtud se dostanou Rourkovi do boku.
Bylo to nebezpečné. Pokud by je chytili venku, byl by to konec. Věřím ti, řekl Silas a políbil ji na čelo. Byl to polibek slibu, polibek na rozloučenou i na shledanou.
Přestřelka začala nanovo, zuřivěji než v noci. Kulky bubnovaly do fasády domu, tříštily okna a odštípávaly kusy kamene. Silas a Kaleb stříleli s metodickou přesností, šetřili municí, ale dbali na to, aby každý výstřel našel cíl. Cílem bylo udržet Rourkovy muže v krytu, nedovolit jim postupovat.
Mezitím se Icel a její sestry plížily vysokou mokrou trávou, pohybovaly se bezhlučně, splynuly se zemí. V rukou neměly pušky, ale luky a šípy, které si během noci narychlo vyrobily z pružného dřeva a zbytků kůže, a ukořistěné revolvery. Jejich cílem nebyli řadoví horníci, ti byli jen zmanipulovaným davem. Jejich cílem byl Rourk a jeho nejbližší kruh zabijáků.
Když se Rourk, přesvědčený, že obráncům dochází munice, zvedl a zavelel k finálnímu útoku na verandu, ozval se zvuk, který nikdo nečekal. Svištění šípu. Rourkův pobočník stojící vedle něj se s překvapeným výrazem chytil za rameno, z něhož trčel opeřený dřík. Zmatek byl okamžitý.
Útočníci se začali otáčet, hledat nepřítele, který nebyl v domě, ale někde venku v mlze. Jsou v křoví. Jsou všude, křičel někdo. To byla chvíle, na kterou Silas čekal.
Teď, Kalebe. Oba muži vyrazili z hlavního vchodu střílejíce z obou hlavní. Tento náhlý protiútok kombinovaný s neviditelnou hrozbou z boku zlomil morálku davu. Horníci, kteří nebyli vojáky a bojovali jen za slíbené peníze nebo ze strachu, začali odhazovat zbraně a utíkat.
Zůstal jen Rourk a hrstka jeho nejvěrnějších hrdlořezů. Rourk s pěnou u huby si uvědomil, že se jeho plán hroutí. Viděl Icel, jak se vynořila z mlhy, krásná a hrozivá jako bohyně pomsty. Namířil na ni svůj kolt.
Ty čubko, zařval a stiskl spoušť. Ale výstřel nepadl. Cvaknutí naprázdno. Zbraň se zasekla, znečištěná bahnem a pískem z noci.
Silas byl u něj dřív, než Rourk stačil tasit nůž. Jediným mocným úderem pažbou pušky srazil Rourka k zemi. Lovec odměn ležel v blátě, krev mu stékala po tváři, a díval se do hlavně Silasovy winchesterovky. Všechno ztichlo.
Mlha se začala trhat a ranní slunce konečně prorazilo mraky, osvětlujíc scénu vítězství. Zbylí žoldáci, když viděli svého vůdce poraženého, zvedli ruce nad hlavu. Z dálky se ozval dupot koní. Přijížděl šerif, konečně, a s ním i soudce z okresního města, muž známý svou neúplatností.
Viděli zkázu, viděli zraněné, ale viděli také pravdu. Rourkovi muži začali jeden přes druhého mluvit, svalovat vinu na svého velitele, přiznávat, že šlo o pozemky, ne o spravedlnost. Když byl Rourk spoután a odváděn, otočil se naposledy na Silase. Tohle není konec, Harringtone.
Zničil jsi svou pověst. Nikdo v tomhle kraji ti už nepodá ruku. Silas objal Icel kolem ramen a přitiskl si ji k sobě. Podíval se na Rourka s klidem muže, který našel něco cennějšího než zlato nebo pověst.
Mýlíš se, Rourku. Teprve teď jsem získal něco, co má skutečnou hodnotu. A pokud mi lidé jako ty nepodají ruku, budu to považovat za čest. Dny, které následovaly, byly plné práce.
Sídlo potřebovalo opravy, stodola musela být znovu postavena. Ale atmosféra na ranči se změnila. Už to nebylo místo samoty. Stalo se útočištěm.
Zvěsti o tom, co se stalo, se šířily krajem, ale ne tak, jak Rourk doufal. Příběh o tom, jak bohatý rančer a apačská žena bojovali bok po boku proti bezpráví, začal měnit srdce lidí. Někteří sousedé, ti odvážnější, začali přijíždět, nabízet pomoc s opravami, omlouvat se za svou pasivitu. Kaja a Kaleb se stali nerozlučnými.
Starý caputás, který si myslel, že dožije sám se svými koňmi, našel lásku, která mu vlila novou krev do žil. Učil Kaju pečovat o dostihové koně a ona ho učila trpělivosti a jazyku svého lidu. Ale největší změna nastala u Silase a Icel. Jejich vztah nebyl jen románkem zrozeným v nebezpečí.
Vyrostl v hluboké partnerství. Silas, který kdysi patroloval své hranice se zbraní v ruce, aby udržel svět venku, nyní otevíral své brány. Část svých pozemků vyčlenil pro ty z kmene Apačů, kteří hledali bezpečí a nový začátek. Jeho ranč se stal místem, kde se dvě kultury, které byly po staletí ve válce, učily žít vedle sebe.
Jednoho večera, o několik měsíců později, stáli Silas a Icel na nově opravené verandě. Západ slunce barvil oblohu do stejných odstínů rudé a zlaté jako v ten den, kdy ji našel. Ale tentokrát v tom nebyla hrozba, jen krása. Lituješ něčeho?
zeptala se Icel, opírajíc se o něj. Měla na sobě šaty, které kombinovaly viktoriánský střih s apačskými výšivkami, symbol jejich nového života. Silas se usmál a podíval se na své ruce. Kdysi byly nástrojem moci a hromadění majetku.
Teď byly nástrojem budování a ochrany. Lituji jen let, která jsem strávil sám, než jsem tě našel. Myslel jsem, že vlastním všechno, Icel. Ale byl jsem žebrák.
Icel se na něj podívala s láskou v očích. A teď? Teď, řekl Silas a políbil ji, jsem nejbohatší muž na světě. Vítr se prohnal pastvinami a nesl s sebou smích dětí, dětí osadníků i dětí Apačů, které si hrály u potoka.
Byla to hudba budoucnosti, píseň naděje, která se zrodila z odvahy postavit se nenávisti. A tam, pod nekonečnou oblohou západu, Silas Harrington a Icel, žena, která přežila smrt, našli svůj šťastný konec. Konec, který byl ve skutečnosti jen začátkem.
