Inzerát visel na webu třetí den. Byl pravdivý v každém bodě. Jen práce, o kterou ve skutečnosti šlo, v něm nebyla. Valérie Smetanová si text projela naposledy, opravila jeden překlep a zaklapla notebook.
Osobní ochránce, praxe nejméně tři roky, dobrá fyzická kondice podmínkou, naprostá diskrétnost, nadstandardní odměna, osobní pohovor. Nic, co by budilo pozornost. Přesně to potřebovala. Ne někoho zvědavého.
Ne někoho, kdo by chtěl zapůsobit na jejího otce. A už vůbec ne člověka, který by po týdnu vykládal známým, v jakém domě bydlí a kdo k ní chodí na návštěvu. V jejím okolí se i docela obyčejná informace snadno stávala zbožím. Před třemi dny jí otec zavolal brzy ráno.
Vali, domluvil jsem se s Vítem Radou. Jeho syn Oliver je slušný mladý muž, architekt mimochodem. V neděli večeře, buď doma v sedm. Už věděla, kam míří.
Tati, prosila jsem tě, ať tohle neděláš. Vali, je ti osmadvacet a mně dvaašedesát. Chci ještě stihnout poznat zetě, dokud si budu pamatovat, jak se jmenuje. Jsi zdravý jako řípa.
To není odpověď. Valérie položila hrnek na stůl. Žádná večeře nebude. A žádný Oliver.
Jsi sama už čtyři roky, Vali. Já vím, jak dlouho jsem sama. Tím hovor skončil. O hodinu později se rozsvítil displej telefonu.
Tadeáš Růžička prosí připomenout. Neděle, sedm večer. Samotný telefonát byl otcův způsob. Připomínka přes asistenta byla horší.
Zdvořilá, úřední a napsaná, jako by její souhlas byl jen administrativní detail. Nechtěla otce trestat, ani mu něco dokazovat před lidmi. Chtěla jediné, aby další telefonát, další večeře a další dobře míněné doporučení už neměly kam pokračovat. Otevřela notebook.
Nápad byl absurdní. Věděla to od první minuty. Přesto se k němu vracela. Manžel na oko.
Půl roku. Dost dlouho na to, aby otec přestal plánovat její osobní život, a zároveň s jasným koncem. Vdanou ženu už by těžko tlačil stejným způsobem. Inzerát na ochránce byl krytí.
Kdyby napsala, že hledá manžela, přitáhla by přesně ty lidi, které doma nechtěla. Zoufalce, dobrodruhy a podvodníky. Uchazeč o práci v osobní ochraně měl alespoň doklady, pracovní minulost a reference, které se daly ověřit. Potřebovala věrohodnost jen tam, kde jí budou ostatní zkoušet.
Společný příchod, několik shodných odpovědí. Člověka, který vedle ní nebude působit nervózně, až otec začne klást otázky. První dva kandidáty vyřadila rychle. Jeden mluvil tak dlouho, že se k otázkám skoro nedostala.
Druhý během několika minut stačil očima ocenit pracovnu, obraz i pohovku. Třetí přišel ve středu v jedenáct dopoledne. Valérie čekala v křesle vedle pracovního stolu. Ne za ním.
Nechtěla úřední odstup. Karol Pospíšil. Devětadvacet let. Šest let voják z povolání, potom soukromá ostraha.
Dva roky doprovázel nákladní přepravu na severu Čech. Životopis bez problémů, reference prověřené. Byl vysoký, široký v ramenou a na první pohled fyzicky ve formě. To podstatnější si Valérie všimla během půl minuty.
Neměl potřebu vyplnit každou vteřinu slovy. Neprohlížel si fotografie, neotáčel hlavu za výhledem z oken. Ani jednou nezmínil dům, její příjmení ani cenu čehokoli kolem. Řekněte mi něco o sobě.
Máte to v životopise. Ten jsem četla. Teď to chci slyšet od vás. Karol nepatrně pokrčil rameny.
Šest let v armádě. Odešel jsem na vlastní žádost. Pak dva roky ostraha a doprovody. Teď hledám stálou práci.
Chápete, že tahle práce znamená být klientovi pořád nablízku? Cesty, akce, program. Chápu. Valérie zavřela jeho složku.
Tohle byla chvíle, kvůli které inzerát vůbec vznikl. Ve skutečnosti ochránce nepotřebuji. Karol ani nehnul obočím. Potřebuji manžela.
Teprve ticho po té větě jí připomnělo, jak neuvěřitelně to zní nahlas. Manžela na oko, na půl roku. Budete bydlet tady. Před lidmi budeme vystupovat jako manželé.
V soukromí si každý žije po svém. Všechno bude ve smlouvě, včetně přesných podmínek a odměny. Jaké odměny? Valérie řekla částku.
Karol poprvé zamrkal. Vstal, přešel k oknu a několik vteřin stál zády k ní. Valérie ho nezastavovala. Peníze lidem často zkrátily cestu k tomu, co si skutečně myslí.
Karol si jen potřeboval srovnat číslo, které očividně nečekal. Příliš rychlé ano by jí vadilo skoro stejně jako okamžité odmítnutí. Co přesně znamená, že budeme před lidmi manželé? Společné veřejné akce.
Musíme působit věrohodně. Fyzický kontakt. Jen to, co je nutné, aby to před lidmi nevypadalo divně. A váš otec?
Tadeáš Růžička. Teď se otočil. Nebyl vyděšený, jen už nevypadal, že poslouchá běžnou pracovní nabídku. Potřebuju si to promyslet.
Do zítřejšího rána. Vstal a odešel. Žádné přehnané děkování, žádný úsměv na rozloučenou. Druhý den, přesně v devět, se telefon rozsvítil.
Neznámé číslo. Souhlasím. Kdy podepíšeme smlouvu? O pět dní později stál Karol Pospíšil ve vstupní hale jejího domu za Prahou.
Jeden kufr, jedna taška, nic dalšího. Valérie mu ukázala pokoj pro hosty v prvním patře a vysvětlila režim domácnosti. Karol otevřel okno, zkontroloval západku a zase ho zavřel. V kolik zítra vyjíždíme?
Valérie se ohlédla. V jedenáct nás čeká oběd. S mojí kamarádkou Zuzanou. Až v té chvíli jí došlo, že plán, který na papíře působil přehledně, právě dostal člověka, kufr a pokoj v jejím domě.
Půl roku najednou nebylo abstraktní období ve smlouvě. Bylo to množství rán, večerů a společných odchodů. Zuzana Kadlecová znala Valérii od vysoké školy. Když Tadeáš na půl roku omezil finanční podporu, většina lidí se vytratila.
Zuzana zůstala. Od té doby byly přítelkyně. Zuzana ale poznala, kdy Valérie něco neříká. Proto jí oběd dělal větší starost než budoucí setkání s obchodními známými.
Cizím lidem stačil obraz. Zuzana si všímala míst, kde obraz neseděl. Restauraci vybrala Zuzana. Malou italskou, dvě ulice od náměstí Míru.
Když Valérie s Karolem vešli, Zuzana si ho prohlédla rychle, ale důkladně. Valérie si sedla vedle Karola. Jeho koleno zůstalo jen pár centimetrů od jejího. Zařadila si to mezi pracovní detaily.
Valérie mi o vás skoro nic neřekla. Karol se podíval do menu. Tak se zatím asi nestalo nic, co by stálo za dlouhé vyprávění. Kde jste se poznali?
Ve výtahu, řekla Valérie. Na parkovišti, řekl Karol ve stejné vteřině. Na stole mezi nimi zůstalo ticho sotva na dva nádechy. Zuzana sklopila zrak k jídelnímu lístku.
Takže váš příběh ještě nemá definitivní verzi. Karol vypadal, jako by se nestalo nic zásadního. Mají tady vůbec něco bez lanýžů? Co máte proti lanýžům?
Protože je dávají všude. Protože jsou drahé. To z nich nedělá koření. Lanýž je status.
Lanýž je houba, která voní po hlíně. Radši vím, co jím. Zuzana se rozesmála. Napětí u stolu povolilo.
Oběd pak proběhl klidněji, než Valérie čekala. U východu jí Zuzana lehce chytila za loket. Není z tvého světa, řekla tiše. Není.
A to má být výhoda. Zatím nevím. V autě prvních deset minut nikdo nemluvil. Pak Karol řekl: Příště si verzi domluvte předem.
Zapomněla jsem. Nevypadáte jako někdo, kdo zapomíná. Marie po něm střelila pohledem. Výtah nebo parkoviště není podstatné.
Pro Zuzanu bylo podstatné, že jsme řekli každý něco jiného. Moje kamarádka není hloupá. To jsem si všiml. Právě proto je moje kamarádka.
Za další zatáčkou už byla vidět brána domu. Valérie zpomalila. Otázku, kterou měla na jazyku od pohovoru, položila až teď. Proč vlastně potřebujete ty peníze?
Karol se nepohnul. Máma byla tři roky nemocná, řekl nakonec. V únoru zemřela. Dluh zůstal.
Valérie neřekla, že je jí to líto. Znělo by to automaticky. Jen přikývla a vyjela na pozemek. Karol otevřel dveře, ale než vystoupil, ještě se zastavil.
Když mluvíte o lidech v mém postavení, počítejte s tím, že já žádné postavení nemám. Máte smlouvu. Právě. Dokud platí, udělám to, na čem jsme se dohodli.
Ani víc, ani míň. První dva týdny se doma skoro míjeli. Karol vstával brzy. Kávu si připravoval sám a hrnek po sobě pokaždé uklidil.
Na veřejnosti naopak všechno fungovalo přesně podle dohody. Na firemní večírek přišel v obleku bez kravaty. Držel se vedle ní tak, aby jejich blízkost nepůsobila ani křečovitě, ani předváděně. Nelepil se na ni, nezůstával ale ani tři metry vzadu.
Kolegové je samozřejmě sledovali. Ve třetím týdnu zavolal otec. V neděli přijedu. Jen se podívám na dům.
Valérie hovor ukončila a vešla do kuchyně. Karol seděl u stolu s kávou a četl něco v telefonu. V neděli přijede můj otec, aby se se mnou seznámil. Karol se vrátil očima k displeji.
Jasně. Vás to vůbec neznepokojuje? Ne. Bude se vyptávat.
Umím odpovídat. Není jednoduchý. Valérie, šest let jsem mluvil s lidmi, jejichž rozhodnutí pro mě mohlo dopadnout podstatně hůř než nepříjemný oběd. Seděli v kuchyni déle než hodinu.
Valérie mu vyprávěla o Londýně, o ekonomii, o třech letech v otcově firmě a o vlastní realitní kanceláři, kterou vybudovala sama bez jeho peněz. Na to jsem pyšná, řekla. Nesnáší, když někdo oslovuje příliš okázale. Nesnáší otcovo domluvil jsem to, když ve skutečnosti znamená počítám s tím, že uděláš, co jsem rozhodl.
Kávu pije bez cukru a bez mléka. Vaše matka. Zemřela, když mi bylo jedenáct. Od té doby jsme s otcem sami.
Karol neřekl obvyklé. To mě mrzí. Valérie zaznamenala i to. Vyrostl jsem v Pardubicích.
Matka učila ve škole. Otec odešel, když mi bylo sedm. Před třemi lety matka onemocněla. Rakovina.
Pozdní stádium. Léčba stejně nepomohla. Letos v únoru zemřela. Je mi devětadvacet.
Mám dluhy kolem půl milionu korun. Nemám vlastní bydlení ani vztah. V neděli ve jednu. Buďte tady.
Budu. Tadeáš Růžička přijel přesně na minutu. Bylo to jeho pravidlo. Pozdě chodil jen tehdy, když chtěl dát najevo, že schůzka nestojí za jeho čas.
Objal dceru krátce, téměř formálně. Kde je? V obýváku. Karol stál u knihovny.
Neseděl, nekontroloval telefon, nic nepředstíral. Když vešli, otočil se. Tadeáš udělal ještě půl kroku, pak se zastavil. Valérie postřehla změnu v jeho tváři okamžitě.
Nebyl vyděšený ani zmatený. Jen na několik vteřin vypadal jako člověk, kterému někdo bez varování otevřel zásuvku, o níž byl přesvědčený, že ji dávno zamkl. Dobrý den, pane Růžičko. Tadeáš mlčel.
Jednu vteřinu, dvě, tři. U něj to bylo nezvykle dlouhé. Karol, řekl nakonec. Nebyla to otázka.
Vy se znáte? zeptala se Valérie. Otec jí neodpověděl. Známe se, řekl až po chvíli.
Dávno. Odkud? To teď není důležité. Tati.
Tadeáš ukázal na pohovku. Sedněte si oba. Jak se sem dostal? Přes inzerát.
Jaký inzerát? Valérie se do toho vložila. Hledala jsem osobního asistenta, seznámili jsme se a začali se vídat. Vali.
Tadeáš ji přerušil. Neptám se tebe. Valérie ztuhla ne kvůli obsahu, ale kvůli způsobu, jakým to řekl. Karol odpověděl bez změny tónu.
Valérie zveřejnila pracovní nabídku. Ozval jsem se, přišel jsem na pohovor, tak jsme se poznali. Věděl jsi, čí je dcera? Ne.
Zjistil jsem to až tady. Tadeáš se naklonil o něco blíž. Chápeš, že to nemůžu považovat za náhodu. Chápu.
Ale byla to náhoda. Tadeáš neuhnul pohledem. Pak vstal a přišel k oknu. Jeho matka, řekl.
Jmenovala se Ilona. Znali jsme se. Velmi dávno. Chtěli jsme být spolu.
Nevyšlo to. Odjela. Později se vdala a narodil se jí syn. Valérie se opřela.
Jméno Ilona pro ni před minutou neznamenalo vůbec nic. O tom, co bylo předtím, se doma téměř nemluvilo. Nikdy jsi mi o ní neřekl? Nebyl důvod.
Pro tebe možná. Tadeáš se vrátil od okna. Karola jsem znal jako dítě. Občas jsem jeho rodině pomohl.
Po Ilonině smrti jsme spolu přestali mluvit. Podíval se na Karola. Ty jsi nechtěl. Nechtěl, řekl Karol.
Žádná výčitka, jen souhlas. Proč? Protože po její smrti jsem nepotřeboval pomoc. Potřeboval jsem si věci vyřešit sám.
Tadeáš zůstal stát u stolku. Vali, prosím tě, ukonči tohle divadlo. Valérie se narovnala. Jaké divadlo?
Našla sis osobního ochránce a hraješ vztah, který neexistuje. Myslíš, že to nepoznám? Valérie stuhla. Nešlo ani tak o to, že odhalil podstatu jejich dohody.
Spíš o způsob, jakým Karola během jediné věty zařadil mezi lidi, kteří něco rozehrávají za jejími zády. Vidíš to, co se ti hodí, řekla. Protože souvisí s minulostí, o které nechceš mluvit. Tak to není.
Tak jak? Tadeáš se obrátil ke Karolovi. Nevím, co v tomhle domě hledáš, řekl potichu, ale jestli si myslíš, že přes mou dceru můžeš nějak… Pane Růžičko.
Karol ho přerušil poprvé od jeho příchodu. Nezvýšil hlas. Nehledám nic kromě možnosti splatit dluh, který mi zůstal po matčině nemoci. Tadeáš znehybněl.
Tati, vstala Valérie. Karol zůstává. Je to můj dům, moje rozhodnutí. Tadeáš sáhl po saku, oblékl si ho a automaticky zapnul prostřední knoflík.
Přijedu příští týden. Promluvíme si v klidu. Teprve když za oknem zašustil štěrk pod koly jeho auta, začala Valérie cítit, jak má stažená ramena. Byla naštvaná na otce, na sebe a částečně i na Karola, že jí neřekl, kdo Tadeáše zná.
Ta poslední výčitka ale nevydržela dlouho. Neptala se a jejich smlouva po něm nechtěla, aby jí předložil celý svůj život. Otočila se. Chystáte se odejít?
Za zády se ozvalo tiché šoupnutí. Přemýšlel jsem o tom. Valérie se neotočila. Smlouva platí ještě pět měsíců.
Já vím. Karol se díval ke dveřím, kterými před chvílí odešel Tadeáš. Pak zvedl oči k ní. Zůstanu.
Po té neděli už společné bydlení nepůsobilo úplně stejně. V pondělí ráno sešla Valérie dolů dřív než obvykle. Karol už byl v kuchyni, stál u sporáku a dělal míchaná vejce. Postavil před ni talíř.
Bez otázky, bez komentáře. Děkuju. Není zač. Povězte mi o ní, řekla.
O vaší matce. Proč? Protože jí můj otec miloval a já o ní nevím nic. Učila literaturu, řekl, na obyčejné škole v Pardubicích.
Byla drobná a tvrdohlavá. Po večerech četla nahlas, i když už jsem byl velký a prosil ji, ať toho nechá. Říkala, že text zní jinak, když ho člověk slyší. Nesnášela, když jí někdo pomáhal z lítosti.
Váš otec jí pomáhal. Peníze, když mi bylo asi dvanáct, zaplatil operaci. Občas zavolal. Jednou za rok, možná méně.
Po její smrti se mu přestal brát telefon. Proč? Karol se otočil. Miloval ji před třiceti lety a nevybral si ji.
To bylo jeho právo. Ale posílat peníze jejímu synovi není láska. Je to způsob, jak si koupit klid. K večeru zavolal otec.
Valérie hovor přijala, odešla do pracovny a zavřela dveře. Vali, musím ti něco říct. Karol je dobrý člověk. Nesnažím se ho z ničeho obviňovat, ale musíš chápat, že je z jiného světa.
Tati, voláš mi, abys mě varoval, nebo abys mi zase zasahoval do života? Abych tě varoval. Jsem dospělá. Já vím.
Tak mi dovol dělat vlastní chyby. Ticho. Pak řekl: Jsi podobná matce. Ta to říkala taky.
A co jsi jí odpovídal? Souhlasil jsem, řekl tiše, a pak jsem jí to stejně nedovolil. Vím, že s tebou dělám totéž. Jen to jinak neumím.
Valérie se přestala opírat o hranu stolu. Tati, co se stalo mezi tebou a Ilonou? Dnes ne. Kdy?
Až budu připravený. Zavěsil. Večer vyšla do obýváku. Karol seděl v křesle s knihou.
Otec? Ano. Co říkal? Že jste z jiného světa.
To je pravda. Mně to nevadí. Mělo by. Karole, vyrostla jsem ve světě, kde je všechno ze správného světa.
Stejné životopisy, stejné rozhovory, stejné důvody, proč spolu lidé sedí u jednoho stolu. A ani jeden z těch lidí mi nikdy neřekl nic, co by byla pravda místo toho, co jsem chtěla slyšet. Karol se na ni díval. Nemyslím, že vám chce ublížit.
Spíš má strach, že vás ztratí. Jen to řeší způsobem, který vám leze na nervy. Druhý měsíc společného bydlení začal hádkou, při které nikdo nezvýšil hlas. Valérie se vrátila domů kolem půl dvanácté večer.
V obýváku seděl Karol a nebyl sám. Vedle něj na pohovce seděla neznámá žena kolem pětadvaceti. Mluvili spolu klidně a důvěrně jako lidé, kteří se znají dlouho. To je Růžena Divišová, řekl.
Sloužili jsme spolu. Jen projíždí a potřebovala někde přespat. Růžena se usmála otevřeně, bez napětí. Promiňte, že takhle bez ohlášení.
Karol říkal, že vám to nebude vadit. Valérie se podívala na Karola. V pracovně. Můžeme si promluvit?
Za dveřmi pracovny řekla: Nemůžete si sem vodit lidi, aniž o tom vím. Nevěděl jsem, že se musím ptát na dovolení. Nejde mi o dovolení. Kdybych vám napsala, že dnes někdo přespí v pokoji pro hosty, věděl byste o tom.
To je celé. Karol přikývl. Nezačal se hájit. To Valérii popudilo víc než odpor.
A navíc jste jí řekl, že mi to nebude vadit. Myslel jsem si to. Na základě čeho? Na základě toho, že je to člověk, kterého znám roky, přijela pozdě a ráno pokračuje dál.
Dobře, řekl nakonec. Tak jinak. Měl jsem vám napsat. To je moje chyba.
Růžena ráno odjela brzy. U snídaně před ni Karol postavil kávu. Byla přesně taková, jak ji pila poslední týdny. Bez cukru s trochou mléka.
Uvědomila si, že už se na to nemusí ptát. Vy si pamatujete všechno? Jen věci, které se opakují. Žárlila jste, řekl Karol.
Nebyl v tom úsměv ani zadostiučinění. To jste si vymyslel. Včera jste se nejdřív ptala na dům. Dnes jste se během pěti minut dvakrát zeptala na Růženu.
Ve volném čase vedete evidenci? Jen si pamatuju, co kdo řekl. V pátek je benefiční večer pro nadaci. Musíme tam jít spolu.
Smoking nemám. Já vím. Ve středu ve tři přijede krejčí. Mohla jste se zeptat.
Mohla. Ale nezeptala jsem se. Považujte to za vyrovnané skóre. Ve středu přijel krejčí.
Karol stál tiše a trpělivě. Jen jednou požádal, aby měl sako o něco volnější přes ramena. Valérie seděla v křesle v rohu místnosti a předstírala, že čte dokumenty. Smoking mu seděl překvapivě dobře.
V pátek večer přijeli před vilu v Bubenči. Karol ve smokingu, Valérie v tmavě zelených šatech, které vybírala déle než obvykle. Před vstupem se zastavila a přepnula do režimu, který znala od dětství. Správný výraz, správná míra úsměvu, krátké odpovědi.
Karol si její změny všiml. Co je? Nic. Díváte se?
Jen jsem si všiml, že jste se během několika vteřin změnila. Jak? Jako byste šla na jednání. Tohle je jednání, jen se u něj podává víno.
Uvnitř se ukázalo, že pochopil pravidla rychle. Nedržel se jí křečovitě, ale ani se nevzdaloval tak, aby musela vysvětlovat, kde je. Odpovídal zdvořile, ale nic navíc nenabízel. Pak se objevil Nikolas Dvořák.
Patřil k lidem, které Valérie znala celý život. Jeho otec se znal s jejím otcem. Asi před třemi lety jí dal otec najevo, že by se takový zeť hodil. Vali, kolik je to let?
Podíval se na Karola. My se neznáme. Karol Pospíšil. Nikolas Dvořák.
Odkud se znáte? Přes společné známé, odpověděla Valérie. A čím se živíte, Karole? Teď dělám bezpečnostní konzultace.
Zajímavé. Vlastní firma? Zatím ne. A předtím?
Vojenská služba. Profesionální voják. Nikolas přikývl a úsměv mu zůstal přesně stejně zdvořilý. Neodešel.
Zůstal vedle nich a začal vytahovat společné známé a staré příběhy. Čas od času se jí sotva znatelně, ale záměrně dotkl ruky. Karol stál vedle a do jejich vzpomínek nevstupoval. Jeho mlčení ale nebylo nepřítomné.
Vali, slyšel jsem, že jsi otevřela druhou kancelář. Otec ti asi pomohl s místem, ne? Ne, řekla Valérie. Vybrala jsem ho sama.
No jo, ale s jeho kontakty. Nikolasi. Podívala se na něj. Vybrala jsem ho sama.
Sama jsem jednala a sama podepsala smlouvu. Když konečně odešel, Karol tiše poznamenal: Leze vám na nervy? Vždycky mi lezl na nervy. Proč jste rovnou neřekla, že chcete pryč?
Protože tady se to tak nedělá. Podivná pravidla. Ano. O hodinu později vyšli na terasu.
Bylo tam méně lidí a člověk nemusel mluvit se správně nastaveným výrazem. Stáli u zábradlí. Valérie si opřela předloktí o zábradlí a na okamžik zavřela oči. Jste unavená, řekl Karol.
Jsem zvyklá. To jsem nepopíral. Vy vždycky musíte mít poslední poznámku? Ne.
Tak proč ji máte teď? Protože jste poslední hodinu odpovídala lidem, kteří už předem věděli, jakou odpověď chtějí slyšet. Víte, co je na tom nejhorší? Řekla po chvíli.
Že kdybych sem přišla sama, skoro nic z toho bych si neuvědomila. Protože jste si zvykla. Když něco děláte od dětství, přestanete si všímat, kolik vás to stojí. Byli mezi kandidáty, které vám navrhoval otec?
Zeptal se Karol. Před třemi lety. Nepřímo. Proč vám nevyhovoval?
Protože s ním nikdy nic nezadrhne. Vždycky ví, co se sluší říct, kdy se zasmát a koho zmínit. Po dvaceti minutách už přesně vím, jak bude pokračovat. A se mnou?
S vámi? Vy mě bohužel nudit nenecháte. Proč bohužel? Protože to komplikuje život.
Chvíli stáli vedle sebe. Karole, vy se nikdy neptáte na peníze. Ostatní se ptají vždycky. Nepřímo, opatrně, ale ptají.
Kolik stojí dům, kolik stojí firma, do čeho mám investováno. Vy ani jednou. Nezajímá mě to. Vás nezajímá, kolik mám peněz?
Ne. Vím, že hodně. To mi stačí. Mně stačí vědět, že dům není můj, firma není moje a vaše účty nejsou moje věc.
Valérie ho chvíli pozorovala. A já jsem taky mimo vaši věc. Karol se k ní otočil až po krátké pauze. To je jiná otázka.
Tak na ni odpovězte. Ještě chvíli zůstával otočený k ní. Pořád máme smlouvu. Na tu se neptám.
Karol sklopil na okamžik oči k zábradlí. Potom se na ni podíval znovu. Nevím, řekl. Cestou zpátky mlčeli.
Až před domem, když Valérie vypínala motor, Karol řekl: Ten Nikolas vám tenhle týden zavolá. Jak to víte? Viděl jsem, jak se díval, když jsme odcházeli. A co mu mám říct, jestli zavolá?
To je vaše volba, řekl. Ne moje. Nikolas zavolal ve čtvrtek. Valérie ho nechala zvonit, dokud obrazovka nezhasla.
Rozhovor o Iloně přišel až ve třetím měsíci. Byla neděle a Tadeáš přijel bez ohlášení. Karol odjel ráno a měl se vrátit večer. Valérie byla doma sama.
Tadeáš se posadil do stejného křesla jako při minulé návštěvě. Držel šálek oběma rukama a palcem pomalu přejížděl po oušku. Po chvíli šálek položil. Chtěla jsi vědět o Iloně?
Ano. Tak ti to řeknu. Jednou. Nechci se k tomu pak pořád vracet.
Bylo mi čtyřiadvacet. Pracoval jsem ve firmě svého otce. Ilona učila na univerzitě literaturu. Do mého prostředí vůbec nezapadala.
Říkala věci rovnou. Já jsem byl zvyklý, že každá věta má ještě druhou vrstvu. U ní většinou žádná nebyla. Byli jsme spolu skoro dva roky.
Tak proč jste se rozešli? Protože můj otec měl jiný plán. Jeho obchodní partner měl dceru. Všichni kolem mě už věděli, co se ode mě čeká, dřív, než jsem si připustil, že to myslí vážně.
A tys to udělal? Ano. Řekl jsi Iloně pravdu? Řekl jsem jí, že rodina očekává něco jiného a že nemám moc na výběr.
Nehádala se se mnou, neprosila. Jen se mě zeptala, jestli je to moje rozhodnutí. A tys řekl co? Že ano.
To byla věta, kterou jsem pokazil všechno. Ne svatbou, už tímhle. Tadeáš se odmlčel. Oženil jsem se s Pavlou.
Byla to dobrá žena, tvoje máma. Měli jsme spolu sedmnáct normálních let. Nebyl jsem nešťastný. Jen jsem občas věděl, že jsem kdysi nechal někoho jiného rozhodnout za mě.
Věděl jsi o Karolovi? Dozvěděl jsem se o něm, když mu byly asi tři roky. A co jsi udělal? Nic.
Ilona už měla svůj život. Neměl jsem právo se tam po letech objevit a dělat, že něco napravuju. Občas jsem jí pomohl, když to šlo a když to přijala. Přijímala pomoc málokdy.
Valérie vstala a přešla k oknu. Tati, ty večeře, kandidáti, synové obchodních partnerů. Víš, že jsi se mnou dělal přesně to, co tehdy tvůj otec s tebou? Tadeáš se nebránil.
Vím. Od chvíle, kdy jsem tady poprvé uviděl Karola. Třicet let jsem si pamatoval, jaké to bylo, když za mě někdo rozhodl. A pak jsem začal dělat totéž tobě.
Proč? Protože jsem se bál, že uděláš chybu. Tvůj otec se nejspíš bál toho samého. Tadeáš odjel ve tři odpoledne.
Karol se vrátil kolem šesté. Stačil mu jediný pohled. Co se stalo? Byl tu táta.
Mluvil o vaší matce. Jak se poznali, proč se rozešli. Že vám pak po její smrti volal. Karol si sedl ke stolu.
Máma nesnášela, když jí někdo říkal, jak se má cítit. Zvlášť když byla nemocná. Jakmile se nad ní někdo začal moc sklánět, poslala ho pryč. To mi někoho připomíná.
Mě? Možná. Tak to mám po ní. Nikdy jste se Tadeáše nezeptal přímo?
Zeptala se Valérie. Na co? Na ni, na ně dva. A co přesně bych chtěl slyšet?
Že ji kdysi miloval, že odešel? Obojí jsem věděl i bez rozhovoru. Důvod nezmění, co se stalo. Když několik let řešíte nemoc, léky, termíny a jestli bude další den lepší než předchozí, staré věci se přesunou někam dozadu.
Pořád tam jsou, jen na ně není moc místa. A na něj se nezlobíte? Kdybych řekl, že mi to nikdy nevadilo, nebyla by to pravda. Vadilo.
Hlavně když byla nemocná a já měl pocit, že všechno zůstalo na nás. Jenže pak člověk zjistí, že se může zlobit celé roky a dluh tím menší nebude. Karole. Hm.
Děkuju, že jste tady zůstal. To už jste mi jednou řekla. Tehdy jsem myslela smlouvu. Karol se na ni podíval o něco déle.
A teď? Teď jsem nemyslela smlouvu. Chvíli se nic nedělo. Pak vstal.
Máte hlad? Ano. Tak něco udělám. Do konce smlouvy zbývalo šest týdnů.
Valérie se rozhodla, že je nebude počítat. Nepomohlo to. Dům si za čtyři měsíce vytvořil vlastní rytmus. Když Karol vstal první, uvařil kávu pro dva.
Valérie před devátou nepouštěla hlasitou hudbu. Když došlo mléko, koupil ho ten, kdo šel kolem obchodu. Když se vracel pozdě z tréninku, nerozsvěcel celou chodbu. Nikdy si o tom nesedli a nemluvili.
Právě proto se tyhle drobnosti nedaly schovat pod smlouvu. Jednou večer se Valérie zeptala: Karole, přemýšlel jste, co budete dělat potom? Až skončí smlouva. Za šest týdnů.
Dívám se po bydlení. V Praze. Můžu vám dát kontakt… V půlce věty se zarazila.
Na nikoho. Dokončila. To by asi nebyl dobrý nápad. Asi ne.
Můžu se zeptat na něco osobního? Můžete. Bylo vám tady dobře za ty čtyři měsíce? Ano.
Jen ano? Překvapivě ano. Co vás překvapilo? Čekal jsem, že mě tenhle dům bude štvát.
Dům? Spíš způsob, jakým tady všechno funguje. Přesně, předem, bez chaosu. To zní jako kritika?
Není. A co já? Karol si ji chvíli prohlížel. Myslel jsem, že budete chtít mít stejným způsobem srovnané i lidi.
A nemám? Snažíte se. To není odpověď. Dobře, myslel jsem, že to bude horší.
Valérie se krátce zasmála. To je velmi působivý kompliment. Neříkal jsem, že to je kompliment. Tak co se změnilo?
Zjistil jsem, že když vám člověk řekne ne dost jasně, většinou ho slyšíte. Poslední den smlouvy Karol vstal dřív než obvykle. Valérie byla vzhůru už před ním. Slyšela tlumené přesouvání věcí a znovu ticho.
Dolů sešla až v sedm. U dveří stál kufr a vedle něj taška. Stejné dvě věci, se kterými před čtyřmi měsíci přijel. Karol po sobě nenechal nepořádek ani drobnost, pro kterou by se musel vracet.
Z kuchyně voněla káva. Karol ji zase připravil pro dva. Dobré ráno. Dobré.
Tak přijede v devět, řekl. Já vím. Dokumenty k ukončení smlouvy jsou v pracovně. Svou část jsem podepsal.
Viděla jsem je. Splnil jste všechno, na čem jsme se dohodli. Otec už se nevněšuje. Cíle jsme dosáhli.
Ano. Poslední platbu jsem vám poslala včera večer. Přišla. Děkuju.
Valérie položila hrnek na stůl. To je všechno, co chcete říct? Co byste chtěla slyšet? Nevím.
Podívala se na jeho kufr v hale. Něco, co není v té smlouvě. Karol postavil svůj hrnek vedle jejího. Když jsem sem přišel, šlo mi o peníze.
Potřeboval jsem je. Dluh, bydlení, začít znovu od nuly. První týdny jsem to bral přesně tak, jak jsme se domluvili. Potom už to tak jednoduché nebylo.
Co jste s tím dělal? Předstíral jsem, že je. Valérie čekala. Přešla k oknu a zastavila se vedle něj.
Od dneška vám už nic platit nebudu. S tím počítám. Smlouva skončila. Myslím úplně.
Jestli zůstanete, nebude to práce. Nebude za to odměna, žádná role před lidmi, žádná povinnost být tady. Karol ji chvíli pozoroval. Tak proč bych měl zůstat?
Valérie sevřela prsty na hraně parapetu. Protože nechci, abyste odešel. To není moc přesná odpověď. Přesnější nemám.
Není to kvůli pohodlí, ani proto, že se mi to hodí. Prostě nechci, abyste si vzal ten kufr a odjel. Karol se opřel dlaní o parapet. Nemám peníze ani vlastní bydlení.
Ode dneška mám pronajatý pokoj. Musím si najít normální práci. Nejsem člověk z vašeho okruhu a to se nezmění. To vím.
Vašemu otci to může vadit. Mému otci vadilo i to, že jsem si nikoho nevybrala. A obchodní partneři uzavírají smlouvy se mnou. To ještě není všechno.
Povídejte. Nebudu se vám ve všem přizpůsobovat. Když si budu myslet, že nemáte pravdu, řeknu to. To jste dělal celou dobu.
Právě. Tak proč to říkáte, jako by to byla novinka? Protože teď už to nebude v popisu práce. Valérie zavrtěla hlavou.
Kvůli tomu vás neposílám pryč. Karol mlčel. Ještě něco? Zeptala se.
Určitě spousta věcí. Ty nemusíme vyřešit dnes ráno. Znovu se podíval k hale, kde čekal kufr. Valérie zachytila jeho pohled.
Hledáte důvod, proč říct ne? Ne. Tak co tedy? Jen nechci říct ano a za týden zjistit, že jsme každý mysleli něco jiného.
To se může stát i bez smlouvy. Právě proto o tom mluvím. Dobře. Valérie se nadechla.
Tak to řekněte tak, jak to myslíte. Mezi nimi zůstalo několik dlouhých vteřin. Ano, řekl Karol. Valérie povolila prsty na parapetu.
Kufr v hale nezmizel. Podepsané dokumenty zůstaly v pracovně. Jen už devátá hodina nepůsobila jako hotové rozhodnutí. Tak si můžete zrušit pronájem.
Už jsem ho zrušil. Před deseti minutami, ještě než jsem sešla dolů. Takže jste byl rozhodnutý? Od včerejšího večera.
A proč jste mě nechal mluvit jako první? Chtěl jsem vidět, jestli něco řeknete sama, nebo budete mlčet, jak to umíte. To je od vás nečekaně zákeřné. Mohl jsem mlčet až do devíti.
Kdybyste neřekla nic, odjel bych. Přestože jste nechtěl. Ano. Nedávalo by to moc smysl.
Ale nechtěl jsem se vám nastěhovat do života jen proto, že se mi odsud nechce. Já vím. Karol se odmlčel. Potom bych toho nejspíš litoval.
Možná dost dlouho. Třeba třicet let. Valérie sklopila pohled. Dobře, řekla po chvíli.
Kufr odneste zase nahoru. Odnesu. A udělejte novou kávu. Tahle už je studená.
Karol vzal kufr i tašku a zamířil ke schodům. Valérie zůstala v kuchyni. Poslouchala jeho kroky až do patra. Teprve když se nahoře znovu rozhostilo ticho, sáhla po telefonu.
Tadeáš hovor přijal po druhém zazvonění. Valérie, stalo se něco? Ne, jen ti chci něco říct. Tak povídej.
Podívala se na dva hrnky na stole. Karol zůstává. Na druhé straně se rozhostilo ticho. U otce ho znala dobře, ale tentokrát v něm nebyl tlak.
Dobře, řekl. Valérie čekala pokračování, otázku, radu, termín návštěvy. Nic z toho nepřišlo. Tadeáš se jen krátce nadechl.
Tak teď mám aspoň jistotu, že sis tohohle manžela vybrala sama. Valérie se neubránila krátkému smíchu. Ano, tati, sama. Tak to je asi všechno, co jsem potřeboval vědět.
Asi ano. Rozloučili se. Valérie ještě okamžik držela telefon v ruce, přestože spojení už skončilo. Karol se vrátil do kuchyně.
Vyřízeno? Ano. Jak to vzal? Překvapivě stručně.
Došel ke kávovaru, vysypal použitou kávu a nasypal nová zrna. Mlýnek se rozběhl známým pravidelným zvukem. Karole, ano. Jednou.
Ne teď a ne zítra. Mlýnek se zastavil. Co jednou? Valérie zaváhala jen krátce.
Uděláte to správně? Žádost o ruku. Karol se zamračil. Tohle je žádost, abych vás jednou požádal o ruku.
Nechytejte mě za slovo. Snažím se pochopit zadání. Žádné zadání už není. Dobře.
Takže se ptáte, jestli vás jednou požádám o ruku. Ano. Až na to budu připravený. To zní opatrně.
Po čtyřech měsících placeného manželství mi opatrnost připadá rozumná. Dobře. Karol ji ještě chvíli nechal čekat. Ale ano.
Valérie přikývla. Dobře. Karol se vrátil ke kávovaru, vložil páku a pod výpust postavil dva čisté šálky. Silnou?
Zeptal se. Jako vždycky.
