Seděla jsem u okna, když mě poprvé uviděl. Nechtěla jsem být viděna, jen jsem chtěla na chvíli uniknout všem, kteří ode mě něco očekávali. Ale on zastavil koně a díval se. Od té chvíle se můj klid…

Ještě dlouho potom, i když už se v Middletonu mluvilo o svatbě, si Anna Selbiová pamatovala jednu studenou okenní tabulku. Ne prsten, ne první vyznání, ale ten večer, kdy seděla u okna tak tiše, že si jí všiml muž, který se celý život učil ničeho si nevšímat. A právě od toho pohledu začalo všechno, co jí mělo nejdřív připravit o klid a teprve potom jí dát odvahu říct ano. Podzim se toho roku držel Middletonu jako mokrý šál.

Ulice před velkým domem byla úzká, kamenitá. Po dešti klouzala a v záhonech u plotů zůstávaly poslední astry už napůl zčernalé vlhkem. Za jedním z vysokých oken seděla Ana Selbiová, loktem opřená o parapet, prsty položené na studeném skle. Vyšívání měla v klíně.

Jehla zůstala zapíchnutá v látce a hedvábná nit se jí zamotala kolem malíčku. Neopravila ji. Jen hleděla ven do šera, které se pomalu slévalo se zahradou. V domě bylo slyšet všechno.

Vrznutí schodu, cinknutí lžíce v přízemní kuchyni, tlumený hlas komorné, která napomínala mladší služku, aby nenosila mokré uhlí přes koberec. V takových domech se člověk málokdy opravdu ztratí. I ticho má svědky. Ana to věděla, a přesto zůstala sedět.

Nebyla nemocná, nebyla líná, netesknila po Londýně, jak si už některé dámy rády šeptaly. Jen měla někdy pocit, že od ní všichni něco chtějí dřív, než se jí zeptají, co chce ona sama. Právě v tu hodinu se vévoda Ellington vracel z polí. Byl zvyklý projíždět Middletonem bez zastavení, zvednout klobouk, kývnout správci, odpovědět na pozdrav faráře a jet dál.

Tak se choval muž jeho postavení – zdvořile, přiměřeně, bez zbytečného zájmu. Jenže ten večer u domu Selbiových přitáhl otěže. Kůň zastříhal ušima, jako by se podivil dřív než jeho pán. Vévoda zahlédl za oknem ženskou postavu.

Neviděl žádnou velkou krásu vystavenou obdivu, žádnou dámu připravenou pro salón. Viděl dívku shrbenou trochu víc, než se slušelo, s rukou položenou na skle a tváří napůl ve stínu. Seděla tam bez společenského úsměvu, bez snahy být spatřena. Právě proto se na ni díval déle, než by měl.

Něco v tom nehybném postoji mu připomnělo otázku, kterou kdysi dávno sám sobě zavřel. Dá se žít celý život jen tak, jak od člověka čekají ostatní? Pak se vzpamatoval, pobídl koně a jel dál. Ale ještě dvakrát se ohlédl přes rameno.

Podzimní vítr mu přitom vrazil do tváře déšť z okapu a on si podrážděně otřel rukavici o kabát. Ta drobná neobratnost ho zahanbila víc než samotný pohled do cizího okna. Ellington nebyl muž, který by si dovoloval zvědavost, a přesto se toho večera nedokázal zbavit myšlenky na slečnu Selbiovou. O níž minulý týden slyšel u večeře jen půl věty: venkovská příbuzná, bez zvláštního jmění, přijatá v domě vážené, ale nikoli urozené rodiny.

Téhož večera v salónu Selbiových praskalo v krbu mokré dřevo. Vonělo kouřem a spadanými jablky, která služka nechala v košíku u dveří, aby je později odnesla do spíže. Julia Selbiová, Anina sestřenice, přijela nedávno z Londýna a přivezla s sebou nejen šaty podle poslední módy, ale i tu zvláštní opatrnost městských salónů, kde se člověk naučí usmívat dřív, než pochopí, proč ho někdo soudí. Chvíli Anu pozorovala.

Poprvé toho dne nic neřekla. Potom si uhladila manžetu a zeptala se tišeji, než bylo jejím zvykem. „Zase si seděla u okna. “

Ana odtrhla pohled od svých rukou.

Nit kolem prstu se jí zařízla do kůže, až ji teprve teď rozmotala. „Seděla. Všichni ve vsi si už najdou důvod k řečem,“ pokračovala Julia. „Jedni řeknou, že teskníš po Londýně, druzí, že čekáš dopis, a třetí si vymyslí něco ještě horšího, protože takové věci jim jdou nejlépe.

“

Ana se slabě pousmála. Nebylo v tom veselí, spíš únava. „Ať si šeptají. Je mi tu dobře aspoň v tu chvíli, kdy po mně nikdo nechce, abych si vybrala podle cizího přání.

“

Julia se posadila proti ní a na okamžik z ní spadla londýnská uhlazenost. Vypadala mladší, vystrašenější. „Ty pořád mluvíš o přání, ale tady se mnoho věcí nerozhoduje podle přání. Tady rozhoduje, kdo tě viděl, s kým jsi mluvila a kdo to převyprávěl u čaje.

“

Ana zvedla oči. „Nebojím se, jestli mě někdo uvidí takovou, jaká jsem. “

„To je krásná věta,“ řekla Julia skoro šeptem. „Jenže krásné věty někdy nechají ženu úplně samotnou.

“

Za oknem se zatím rozsvítily lucerny. Po ulici projel jezdec. Světlo na okamžik sklouzlo po mokrém skle a zmizelo. Julia se k oknu ani nepohnula, ale řekla:

„Slyšela jsem, že se vévoda Ellington dnes zdržel u našich vrat.

Málokdy se tady o něco zajímá. “

Ana sebou trhla tak nepatrně, že by si toho cizí člověk nevšiml. Julia si toho všimla. Byla zvyklá pozorovat drobnosti, protože v Londýně se drobnostmi občas zachraňovala pověst.

„Vévoda je svobodný projíždět kudy chce,“ odpověděla Ana. „S námi to nesouvisí. “

Julia přimhouřila oči. „Všechno začne souviset s námi.

Jakmile se v domě objeví nová dívka a neumí se tvářit, že je prázdná. Ty mlčíš tak, že lidé chtějí vědět proč. “

Ana chtěla něco říct, ale dveře do salónu se otevřely. Vešla paní Hana Kreigová, žena s úzkými rty, pevným krokem a šátkem uvázaným tak přesně, jako by i uzel musel znát své místo.

Nebyla urozená jako lady z Londýna, ale ve vsi měla váhu. Vedla farní dobročinnost, rozhodovala, kdo bude pozván, komu se prominou chyby a komu se připomenou při každém setkání. „Dobrý večer, slečno Selbiová,“ řekla a usedla do křesla, aniž by počkala na pobídnutí. „Doufám, že jste nezapomněla na farní setkání příští týden.

“

Ana se uklonila. „Nezapomněla, paní Kreigová, budu tam. “

Paní Kreigová si ji přeměřila pohledem. V tom pohledu nebyla jen přísnost.

Byla v něm i stará zkušenost ženy, která sama kdysi musela hlídat každý krok. A teď hlídala kroky jiných s takovou horlivostí, až z ochrany udělala pouta. „Vaše pomoc bude v síti prospěšná. Mladá dáma by neměla příliš vyhledávat samotu.

Samota se dá vyložit různě. “

Julia sklopila oči. Ana zůstala stát rovně, ale cítila, jak se jí mezi lopatkami rozlévá studený tlak. „Nepřehlížím společnost,“ řekla, „jen někdy člověk zatouží potichu.

“

„Ticho je pro mladou dámu drahé,“ odsekla patronka. „A ne každá si ho může dovolit. Vaše rodina už je tak dost na očích. Nedovolte nikomu zapochybovat o vaší cti.

“

Ta slova dopadla do pokoje jako mokrý kabát na židli. Nepůsobila hlasitě, ale zůstala tam ležet. Paní Kreigová vstala, uhladila si šátek a odešla. Teprve když se její kroky ztratily v chodbě, Julia vydechla.

„Nenechá tě být,“ řekla. „Tady člověk nesmí být ani příliš nápadný, ani příliš nenápadný. “

Ana se vrátila k oknu. Teď už venku neviděla skoro nic, jen vlastní odraz v tmavém skle.

Poprvé jasně pocítila, že její samota ji nechrání. Naopak dělá z ní místo, do kterého si ostatní promítají, co se jim hodí. A zatímco v domě Selbiových dohořívalo dřevo a služebnictvo shazovalo mokré stopy, vévoda stál ve svém sídle u krbu s rukavicemi dosud v ruce. Nepil čaj, nečetl dopisy, díval se do ohně a viděl před sebou dívku u okna.

Neznal ji, neměl na ni právo myslet, a přesto se mu zdálo, že její ticho bylo upřímnější než polovina rozhovorů, které vedl za posledních deset let. O několik dní později už nešlo jen o pohled z okna. Middleton i Londýn žili jiným jménem. Hugh Archer, bohatý dědic z hrabství, muž s pečlivě vázanými kravatami a pověstí člověka, který si zaměňuje zdvořilost za souhlas, požádal Anu o ruku a ona ho odmítla.

Neodmítla ho veřejně, neudělala scénu. Jen v malé ranní místnosti domu Selbiových, kde voněl čaj a na talíři zůstaly tři netknuté plátky chleba s máslem, položila ruce na klín a řekla, že mu nemůže dát své slovo. Hugh Archer nejprve strnul. Potom se uklonil tak dokonale, až to působilo jako výhrůžka.

„Jistě,“ řekl, „slečna má nepochybně své důvody. “

A právě v tom slově „důvody“ bylo tolik chladu, že Ana věděla, že to neskončilo. V londýnském salónu paní Kreigové zatím seděla Lady Ferrisová s šálkem čaje, který nechávala chladnout v podšálku. Na stolku ležel čerstvý kurýr a vedle něj několik dopisů převázaných stužkou.

Paní Kreigová si jeden z nich držela na kolenou a tvářila se, jako by nechtěla dát najevo zájem, ale prstem stále přejížděla po pečeti. „Slyšela jste to? “ začala Lady Ferrisová a ztišila hlas, ačkoli v místnosti byl jen ony dvě. „Slečna Anna Selbiová odmítla pana Archera, prý velmi rozhodně.

“

„Klepy cestují rychleji než poštovní kočár,“ odpověděla paní Kreigová. „A pan Archer není muž, který by urážku přijal s klidem. “

Lady Ferrisová naklonila hlavu. „V salónech už se neptají jen na Archera.

Ptají se, proč si venkovská dívka bez jmění troufla odmítnout takové spojení, a čím dál častěji se u toho vyslovuje jméno vévody Ellingtona. “

V tu chvíli vstoupil lokaj a podal paní Kreigové další dopis. Rozlomila obálku pomalu, ale jakmile přečetla prvních pár řádků, její rty se stáhly. „Tak tedy,“ řekla, „v Middletonu začíná bouře.

“

V Londýně se podobné věci nikdy nevyprávěly prostě. Obyčejná věta během jednoho dne dostala krajku, peří a jedovatý konec. Zpráva, že slečna Selbiová odmítla bohatého dědice, se šířila kluby, salóny i tanečními sály. Jedni se smáli, druzí se pohoršovali a někteří si jen vyměnili pohled, protože jméno vévody Ellingtona dávalo celé věci mnohem nebezpečnější lesk.

V domě Selbiových stála Julia u krbu a nervózně probírala volán na šatech, až ho málem odtrhla. Ana seděla v křesle s dopisem z Londýna v ruce. Papír byl hladký, písmo úhledné, tón zdvořilý. O to víc bolel.

„Ani si neumíš představit, do čeho ses zapletla,“ řekla Julia. „V Londýně už si šeptají. Odmítla jsi nejbohatšího dědice v okolí a ohrozila jsi pověst celé rodiny. A všechno kvůli…“ – nedořekla to.

Vévoda byl v místnosti právě tím, že jeho jméno nikdo nevyslovil. Ana zvedla oči od dopisu. „Jednala jsem podle svědomí. Nemohla jsem si vzít muže, kterého si nevážím.

“

„Svědomí tě nenakrmí, až se dveře všech domů zavřou,“ vyhrla Julia. Hned poté se zastyděla, ale slova už byla venku. „Nemáme silného ochránce. Ano.

Jestli se paní Kreigová odvrátí, kdo se za tebe postaví? Myslíš, že vévoda? Není povinen. “

Ana položila dopis na stůl.

„Neprosila jsem ho o ochranu. Nevyhledávám jeho přízeň, ale nevezmu si pana Archera jen proto, aby sousedky mohly v klidu dopít čaj. “

Julia se nadechla, ale z ulice se ozvalo tlumené klapání kopyt. Obě ženy zmlkly.

Kočár projel kolem domu a světlo svící se zachvělo po stěně, jako by i plamen poslouchal. „Nechápeš,“ řekla Julia sevřeně. „Už teď se ptají, jestli slečna Selbiová spoléhá na vévodu, jestli si nechává otevřenou lepší cestu, jestli odmítla Archera proto, že čeká výš. “

Ana se narovnala, ale tváří zbledla.

Takovou špínu čekala od cizích, ne z Juliiných úst. Jenže Julia nemluvila proto, že by jí chtěla ublížit. Mluvila jako člověk, který už předem vidí zavřené dveře, prázdné pozvánky a matčin dopis s výčitkami. Později, když Julia odešla nahoru, Ana zůstala u okna.

Zahrada byla ponořená v syrové mlze. Chvíli se jí zdálo, že se na cestičce mihla vysoká postava, ale byl to jen zahradník s košem mokrého listí. Přesto sevřela dopis pevněji. V každé větě cítila hrozbu.

Dnešní šeptání se zítra může stát rozsudkem. Vévoda se o té věci dozvěděl v Londýně dřív, než by si přál. Když ráno vstoupil do klubu, zvedlo se několik pohledů. Ne otevřeně drzých – to by si k němu málokdo dovolil – ale dost dlouhých na to, aby pochopil.

Pan Peter Montagu, muž s úsměvem ostrým jako tenký nůž, se k němu naklonil u krbu. „Slyším, Ellingtone, že venkov u vás není tak ospalý, jak jsme mysleli. Jistá slečna Selbiová odmítla Archera. Pozoruhodná odvaha.

“

Vévoda si sundal rukavice pomalu. „Ve venkovském vzduchu se někdy lépe rozezná upřímnost od přetvářky. “

Montagu se usmál ještě víc. „Jistě, ale pro mladou dámu bez silného jména je taková upřímnost drahý přepych.

Zvlášť když se kolem ní začne skloňovat jméno vévody. “

Ellington neodpověděl. Právě to bylo nejhorší. Věděl, že každé jeho slovo může Aně pomoci i uškodit.

Titul, který mu celý život otevíral dveře, se najednou mohl stát kamenem zavěšeným na jejím krku. Když toho odpoledne odjížděl z Londýna, nedal si přistavit kočár před přední vchod, ale ke straně. Nechtěl budit další pozornost, a přesto už tím, že se vracel do Middletonu, udělal rozhodnutí. Middleton ho přivítal tichým vlhkem.

Cesty se leskly. Pod kaštany ležely listy slepené deštěm a u poštovní stanice si dva muži hned všimli, že vévodův povoz nemířil k jeho sídlu, nýbrž k hospodářskému dvoru. Takové maličkosti se ve vsi neztrácejí. Do večera z nich bývá příběh.

Vévoda zašel ke správci Berousovi pod záminkou půdy a nájmů. Ještě si nesundal rukavice, když se zeptal, jak jsou na tom záležitosti domu Selbiových. Obtěžoval je někdo kvůli pronájmu? Správce se zarazil.

„Ne, můj pane, drží se spíš stranou. Slečna Julia přijela z Londýna. Slečna Ana byla ve vsi vídána méně než dřív. Po té věci s panem Archerem jsou lidé opatrnější.

“

„Je zdráva? “ zeptal se vévoda. Ta otázka zazněla skoro nedbale, ale Berous zvedl oči. „Podle řečí.

Ano, můj pane. “

„Podle řečí se člověk nedozví skoro nic,“ řekl Ellington suše. Potom dodal: „Postarejte se, aby je kvůli nájmu nikdo netlačil. Kdyby bylo v domě cokoli třeba, obrátí se na mě.

“

Do rána se vědělo, že se vévoda zajímal o Selbiovy. Na trhu u stánku s vejci jedna dáma druhé šeptala: „Viděla jste jeho kočár? Nejel k sobě, jel ke správci. “ Druhá si přitáhla šál k bradě a odpověděla: „A kdo jiný by kvůli správci jezdil v takovém počasí?

“

Julia to tušila a domů přišla s tváří napjatou jako struna. Ana stála v salónu, kde se po otevřeném oknem tlačila dovnitř vůně mokrého dřeva a jablek. Na stole ležel košík s látkami pro farní šití, ale nikdo se ho nedotýkal. „Slyšela jsi?

“ řekla Julia bez pozdravu. „Vévoda se vrátil a všichni se dívají na náš dům. Jsi spokojená? “

Ana sevřela ruce.

„Neprosila jsem ho, aby se vracel. Kdybych si mohla vybrat, raději bych zůstala nepovšimnutá. “

„Právě že už si nemůžeš vybírat,“ odsekla Julia. „Tvé odmítnutí všechno znemožnilo.

Paní Kreigová už se vyptává na tvou pověst. Archer mlčí příliš nahlas a vévoda místo aby zůstal v Londýně, přijede sem. “

V tu chvíli sluha přinesl dopis. Obálka nesla pečeť Ellingtonů.

Julia vstala první, ale sluha ji minul a podal dopis Aně. To drobné gesto v pokoji ztěžklo víc než celý rozhovor. Ana rozlomila vosk. Četla pomalu, protože cítila, že Julia sleduje každý pohyb jejich očí.

„Slečno Selbiová,“ stálo tam. „Budu vám vděčný, dovolíte-li mi informovat se o vašem zdraví a nabídnout pomoc v záležitostech, které se týkají vaší rodiny. Ellington. “

Julia se krátce zasmála, ale nebylo v tom veselí.

„Tady to máš, nová vlna řečí. “

Ana dopis nesložila. Dívala se na řádky a poprvé jí nebolelo jen to, co si lidé pomyslí. Bolelo jí i to, že laskavost může být v takovém světě použita jako důkaz viny.

„Když neodpovím,“ řekla, „budou tvrdit, že jsem pyšná a nevděčná. Když odpovím, řeknou, že jsem příliš důvěrná. “

„A co uděláš? “ zeptala se Julia.

Ana dlouho neodpovídala. Za dveřmi se ozval tlumený šepot služebnictva, který hned utichl, jakmile se Julia prudce ohlédla. Celý dům jako by se proměnil v ucho. Teprve potom Ana složila dopis a položila ho na stůl.

„Udělám jen to, co snesu říct nahlas i zítra. “

Následující ráno se vydala ke kostelu. Mlha ležela nízko. Vlhký chlad usedal na větve starých jilmů a štěrk pod nohama šustil tak hlasitě, že měla Ana pocit, jako by jí prozrazoval každý krok.

Od odmítnutí pana Archera se ve společnosti téměř neukázala. Dnes věděla, že ji uvidí všichni. Julia šla za ní. Rukavice si natáhla tak prudce, až jí praskl u palce, ale nepřiznala to.

U kostelního plotu už stály dámy v tmavých šatech. Paní Kreigová mezi nimi vynikala jako kostelní věž. Vysoká, rovná, nehybná. Vedle ní dvě vdovy a slečna Kembelová, která si pořád upravovala klobouk, jen aby nemusela hledět přímo na Anu.

Jakmile se sestřenice přiblížily, řeč utichla. Některé dámy kývly, jiné se odvrátily k záhonům, jako by mokré macešky najednou vyžadovaly jejich pozornost. Julia pozdravila první. „Dobré ráno, paní Kreigová.

Doufám, že jste na nás nečekali. “

„Ani minutu,“ odpověděla patronka. „Vždy rády vidíme nové účastnice našich dobročinných snah. “ Potom pohlédla na Anu.

„Zvláště ty, jejichž pověst může být účastí na správných věcech posílena. “

Ana cítila, jak jí tváře hoří, ale neuhla. „Vážím si vašeho pozvání. Pokud má přítomnost přinese užitek.

“

„Přinese,“ přerušila ji paní Kreigová, „bude-li rozumná. V naší době může být i malá neopatrnost vyložena špatně a klepy bohužel nešetří nikoho. Ani v Londýně, ani zde. “

Julia vstoupila do hovoru rychleji, než sama čekala.

„Ana se vždy chovala bez úhoně, paní Kreigová. Doufám, že nedáte na řeči zrozené ze závisti. “

Patronka se na ni podívala. „Závist nebývá nikdy úplně bez potravy.

Já soudím podle činů. Slečno Selbiová, vaše jméno je nyní na rtech mnoha lidí. Mou povinností je dbát na čest mladých žen, které se pohybují v našem kruhu. “

To znělo jako péče.

A přesto v tom Ana slyšela varování. „Nemohu odpovídat za slova jiných,“ řekla. „Ne,“ přikývla paní Kreigová, „ale za své činy ano. Vyhýbejte se známostem, které mohou být špatně pochopeny.

Nedovolujte přílišnou otevřenost s těmi, kdo stojí nad vámi postavením. Dobročinnost není jen polévka pro chudé a prádlo pro nemocné. Je to i kázeň vlastního chování. “

Slečna Kembelová sklopila zrak.

Jedna z vdov si přitáhla rukavici přes zápěstí, jako by tím mohla zakrýt rozpaky. Ana pochopila, že paní Kreigová ji nekárá mezi čtyřma očima schválně. Potřebovala, aby ostatní slyšeli, kdo tu drží otěže. „Na zítřejší schůzi správní rady přijdete?

“ zeptala se patronka. Ana přikývla. „Přijdu. “

Když se dámy rozešly, Julia ji zastavila u branky.

„Chápeš, co se děje? Jestli odstrčíš paní Kreigovou, izolují nás. Sama tě neochráním. “

Ana se podívala do prázdné aleje.

Vítr přinášel vůni mokré země a vzdáleného kouře. „Nemohu žít jen proto, abych se jim zavděčila, ale hádat se s nimi teď znamená ztratit všechno. Zítra půjdu. “

Julia si oddechla, ale jen na okamžik.

„Prosím, neudělej nic nerozvážného. Teď je každý tvůj krok pod dohledem. Dokonce i vévoda. “

Zarazila se.

Zpoza rohu kostela se mihla vysoká postava v tmavém plášti. Vévoda Ellington se na prostranství nezdržel, jen prošel, kývl faráři a zmizel za živým plotem. Ale bylo pozdě. Několik hlav se otočilo.

Jedna z vdov si přiložila ruku k ústům. Slečna Kembelová se přestala tvářit, že jí zajímá klobouk. Julia pevně stiskla Aninu dlaň. „Pojďme.

Pojďme. “

Od toho dne věděla, že nebude souzena jen podle slov. Budou počítat i vzdálenost mezi ní a vévodou, délku pozdravu, směr pohledu, barvu dopisu, který přijde do domu. Večer už nemohla v domě vydržet.

V salónu bylo dusno, ačkoli oheň v krbu sotva hořel. Julia jí od rána připomínala opatrnost. Paní Kreigová jí u kostela připomněla pověst a každé zavrzání chodby znělo jako další ucho přitisknuté ke dveřím. Ana si vzala plášť a vyšla do aleje vedoucí ke kostelu.

Šla rychle. Prsty svírala látku pláště, jako by držela sama sebe pohromadě. Mokré listí se lepilo na lem sukně. Za ohybem aleje se objevila postava.

Zastavila se tak prudce, až jí uklouzla noha na štěrku. Vévoda Ellington. Ani on setkání nečekal. Bylo to vidět na nepatrném pohybu ruky, kterou zvedl klobouk o půl okamžiku později, než by velel zvyk.

„Slečno Selbiová,“ řekl. Ana se uklonila a chtěla projít kolem. Nebylo to ze studu, spíš z obavy, že i strom v té aleji by mohl zítra vyprávět, co viděl. Vévoda však udělal krok blíž a zastavil se právě tak daleko, aby nepůsobil nezdvořile.

„Dovolte mi otázku, není tento večer příliš chladný na procházku o samotě? “

Ana se podívala na jeho kabát, na kapky vody na rukávu, na rukavice, které držel příliš pevně. „Někdy je podzimní chlad snesitelnější než vzduch v domě, kde se rozebírá každý krok. “

Vévoda sklonil hlavu.

„Obávám se, že jsem se stal jednou z příčin těch rozhovorů. Prosím za odpuštění, pokud vám má přítomnost uškodila. “

Ta slušnost jí zasáhla víc než obrana. Celé dny slyšela rady, výčitky a varování.

On jako první připustil, že jí mohl způsobit potíže. „Vaše laskavost,“ řekla pomalu, „ze mě udělala terč. Ale mám vás vinit za to, že jsem se odvážila nežít podle cizí vůle? “

Vévoda neodpověděl hned.

V jeho tváři se mihlo něco těžkého. Nebyl zvyklý na bezmoc. Byl zvyklý něco zařídit, napsat, přikázat, urovnat. Jenže tady každé jeho gesto mohlo být další zbraní proti ní.

„Nejsem zvyklý stát uprostřed věci, v níž má i pomoc ostré hrany,“ řekl nakonec. „Ale nemohu klidně přihlížet, když je poctivost trestána jen proto, že se nehodí do společenského pořádku. “

Ana sklopila oči. „Váš dopis může být vyložen jinak, než jste zamýšlel.

“

„Napsal jsem jej, protože jsem nemohl jinak,“ odpověděl tiše. „Ne kvůli řečem, kvůli vám. Jestli si budete přát, odjedu. Nechci vám škodit.

“

Ana prudce zvedla hlavu. „Jestli odjedete, řeknou, že jste se zalekl pravdy. A že já jsem byla vina. Nechci žít pod strachem, ale nechci ani, abyste se kvůli mně obětoval.

“

Vévoda se na ni zadíval jinak než dosud. Ne jako muž na dívku u okna. Spíš jako člověk na člověka, který odmítá být posunut stranou. „Nejsem oběť.

Ano, řekl. Jméno vyslovil tiše, bez salónní odvážnosti, skoro jako prosbu o prominutí. Činím svou volbu. Poprvé po dlouhé době.

“

Ana se zachvěla, ne kvůli chladu. „Pak víte, že ta cesta nebude lehká. “

„Lehkých cest jsem měl dost,“ odpověděl. „Většinou vedly tam, kde jsem nechtěl být.

“

Za jejich zády se ozval cizí hlas. Někdo šel od hostince a na okamžik se zastavil. Ana okamžitě ustoupila. „Neměli bychom se zdržovat,“ řekla.

„Už je pozdě. “

„Doprovodím vás. “

„To není moudré. “

„Možná ne,“ řekl vévoda, „ale nechat vás jít samotnou by bylo zbabělé.

“

Mlčky prošli alejí. Každý krok byl opatrný, protože oba věděli, že i ticho může být zítra převyprávěno jako vyznání. Když se ukázal dům Selbiových, Ana se zastavila u branky. „Děkuji vám,“ řekla, „za upřímnost a za to, že jste se neodvrátil.

“

Vévoda přikývl, neřekl nic víc. Možná právě proto si to Ana zapamatovala. Některá slova by tu chvíli zmenšila. Když za ní zaklaply dveře, v předsíni to vonělo vlhkým listím a studeným kamenem.

Lampa na stěně házela nerovné světlo na schody. Ana si sundala rukavice a všimla si, že má prsty celé strnulé. Než stačila vydechnout, ze salónu se ozval Juliin hlas. „Zdržela ses?

“

Julia stála ve dveřích, jako by tam čekala už dlouho. Vlasy měla upravené, šaty bez chyby, ale v ruce mačkala kapesník tak silně, že na něm zůstaly vlhké záhyby. „Prošla jsem se,“ odpověděla Ana. „Vzduch byl svěží.

“

„S vévodou Ellingtonem. “

Julia ztišila hlas, ale o to ostřeji zazněl. „Řekni mi, Anno, chápeš, co děláš? “

Ana vstoupila do salónu.

Za okny se třásly odlesky luceren. „Nemám povinnost se zpovídat z každého kroku. “

„Nemyslíš-li na sebe, mysli na naši rodinu,“ vyhrla Julia. „To odmítnutí pana Archera je už teď předmětem posměchu.

A vévoda, čímž nedáváš nikomu naději na krytí? “

„Nemohla jsem si vzít pana Archera,“ řekla Ana. „Byla by to lež. “

Julia se zasmála krátce a unaveně.

„Lež. A co bude pravda, až nás nikdo nebude chtít přijmout? Až matka napíše, že jsem tě nedokázala uhlídat. Až paní Kreigová stáhne pozvání.

“

Ana se na ni podívala pozorněji. Teprve teď uslyšela za Juliinou tvrdostí něco jiného. Strach. Julia se nebála jen pomluv.

Bála se, že selže v úkolu, který jí rodina vložila do rukou. Jako by Ana byla balík, který je nutné bezpečně doručit. „Neprosila jsem tě, abys mě hlídala,“ řekla Ana tiše. Julia udělala krok blíž.

„Jestli budeš pokračovat, vrátím se do Londýna a řeknu matce, že tě už chránit nedokážeme. Zůstaneš tady sama, bez podpory, bez jména, které by ti někdo podržel. To chceš? “

Ana dlouho mlčela.

Oheň v krbu praskl a kus mokrého dřeva sykl. „To bys udělala? Opustila bys mě, Julie? “

Juliin pohled se zachvěl.

„Nebudu obětovat jméno rodiny kvůli tvému rozmaru. “

„Není to rozmar. “

„Tak čemu to říkáš? “

Ana zvedla hlavu.

Hlas se jí třásl, ale slova držela pevně. „Tomu, že se nezřeknu sebe kvůli klidu ostatních. “

Julia se odvrátila. Ramena se jí pohnula, jako by chtěla plakat, ale nedovolila si to.

V tu chvíli se na chodbě ozvaly rychlé kroky. Sluha přinesl dopis a položil těžkou obálku na stůl mezi obě ženy. Julia na ni ukázala: „Vidíš, tohle je začátek. Připrav se.

Zítra bude hůř. “

Ana poznala pečeť pana Archera ještě dřív, než se jí dotkla. Neotevřela dopis hned. Nechala ho ležet na stole, jako se někdy nechává ležet ostrý nůž, dokud člověk nesebere odvahu vzít ho do ruky.

Později, když déšť ustal a dům se ponořil do těžkého ticha, seděla Ana u lampy. Julia přecházela po salónu, chvíli si upravovala šál, chvíli pouštěla na stůl otevřený dopis od příbuzných z Londýna. V místnosti to vonělo vlhkým papírem a voskem. Za dveřmi se občas ozval šepot služebnictva.

„Otevři ho,“ řekla Julia nakonec. „Stejně víme, od koho je. “

Ana rozlomila pečeť, četla pomalu. Čím déle mlčela, tím byla bledší.

„Žádá vysvětlení? “ zeptala se Julia. Ana přikývla. „Ne, nežádá.

Vyhrožuje. “

Dopis byl psán chladným pevným rukopisem. Pan Archer v něm připomínal, že její chování po odmítnutí vyvolává otázky u počestné společnosti. Žádal, aby vysvětlila své důvody před těmi, kdo si přejí znát pravdu.

Jinak prý bude nucen záležitost předložit k širšímu posouzení, aby ochránil vlastní jméno před zlovolnými řečmi. Ana dopis položila na stůl. „Chce, abych se omluvila za to, že jsem ho nechtěla. “

Julia si přitiskla dlaň k ústům.

„Nemůžeš mlčet. Jestli začne psát do Londýna, všechno ztratíš. Paní Kreigová tě neudrží. Nikdo tě neudrží.

“

„A co mám říct? “ zeptala se Ana. „Že jsem pochybila, že jsem měla přijmout muže, kterému nevěřím? “

„Někdy je lepší sklonit hlavu, než přijít o střechu.

“

Ana se na ni podívala. Ta věta nebyla pěkná, ale byla pravdivá. Julia jí neřekla jako zlá žena. Řekla jí jako někdo, kdo ví, kolik stojí být bez ochrany.

Právě proto zabolela. Za oknem se mihl stín. Julia se vrhla k závěsu a prudce ho zatáhla. „Už se dívají,“ zašeptala.

„Jako supi. “

Ana složila dopis zpět do obálky. „Promluvím si s paní Kreigovou zítra, ale panu Archerovi nedám právo rozhodovat o mém osudu. “

„On si ho vezme,“ řekla Julia.

„Kvůli své uražené hrdosti půjde až do konce. “

Ticho trvalo dlouho. Ana vstala. V ruce držela Archilův dopis a cítila, že ten papír je lehký, ale jeho váha se usadila v celém domě.

Na chodbě jí zastavila služebná s další obálkou. Pečeť byla úzkostlivě čistá. Písmo známé. Paní Kreigová.

Ana pochopila, že zítřek už začal. Vyšla ke svému pokoji, ale na schodech se zastavila. Ze salónu ještě zaslechla Juliin hlas. „Nedělej hlouposti, mysli na naše jméno.

“

Ana zavřela oči. Poprvé si uvědomila, že to jméno, které jí mělo chránit, je také opratí. A ona už ho nechce nést na krku jako provinění. Venku se kolem domu držela mokrá mlha.

Šeříky u verandy byly promoklé a jejich holé větve sténaly o sklo. Ana stála před dveřmi svého pokoje s Archerovým dopisem v ruce, když zahlédla dole v předsíni pruh světla. Někdo byl u verandy. Sešla po schodech pomalu.

V domě bylo prázdno. Jen z kuchyně se neslo tlumené cinknutí hrnce. Otevřela dveře. Vévoda Ellington stál venku pod přístřeškem bez okázalosti, s kloboukem v ruce.

Na ramenou měl kapky mlhy. Nepřekročil práh, jako by přesně věděl, jak drahá může být jediná neopatrnost. „Odpusťte,“ řekl. „Nemohl jsem odejít, aniž bych se ujistil, že je s vámi vše v pořádku.

Slyšel jsem o dopise. “

Ana sevřela obálku pevněji. „Middleton má rychlejší posly než Londýn. “

Vévoda se nepousmál.

„Možná bych mohl tu věc urovnat. Promluvím s panem Archerem. Můj titul obvykle ukončí rozhovory, které už dávno neměly pokračovat. “

Ana chvíli mlčela.

Za jejími zády se pohnul stín. Julia jistě. Stála někde u malého okna a zadržovala dech. „Děkuji vám,“ řekla Ana, „ale nemohu vám to dovolit.

“

Vévoda zvedl oči. „Nechcete pomoc? “

„Ne takovou, která ze mě udělá vaši povinnost nebo vaši vinu. Pokud zasáhnete, řeknou, že jsem se neuměla bránit sama, že jsem hledala ochranu u muže, který stojí výš, že bez vás nejsem nic.

“

„To není pravda. “

„Ale bude se to vyprávět jako pravda,“ odpověděla Ana. „A já už jsem unavená z toho, že cizí ústa dělají z mého života příběh, který nepoznávám. “

Vévoda sevřel rukavice v ruce.

Nebyl zvyklý slyšet odmítnutí pomoci a nebyl zvyklý, že má žena pravdu tam, kde by on raději jednal silou svého jména. „Nemáte být sama proti všem,“ řekl tiše. „Nemohu se dívat, jak vás štvou kvůli pýše toho muže. “

Ana k němu zvedla pohled.

„A já nemohu dovolit, aby se moje důstojnost zachraňovala tak, že ji nejprve odevzdám vám. “

Ticho mezi nimi se napnulo. Nebylo prázdné. Bylo plné všeho, co si ještě nesměli říct.

„Žádáte ode mě nejtěžší věc,“ pronesl vévoda. „Být blízko a přitom nezasáhnout. “

„Ne,“ řekla Ana měkčeji. „Žádám vás, abyste mi věřil.

“

Ta slova ho zasáhla. Bylo to vidět v nepatrném povolení ramen, v pohledu, který už nebyl jen starostlivý, ale i pokorný. „Budete-li cokoli potřebovat,“ řekl, „dopis, slovo, přítomnost. Budu nablízku, ale nebudu mluvit místo vás, dokud o to sama nepožádáte.

“

Ana se poprvé toho večera opravdu usmála. Unaveně, ale svobodněji. „Pak jste mi pomohl víc, než kdybyste pana Archera umlčel. “

Vévoda přikývl a ustoupil o krok do mlhy.

„Budu čekat na vaše rozhodnutí, slečno. “

Odešel za bránu, ani se neohlédl. Ana zůstala stát na prahu s dopisy v ruce. Za jejími zády dům dýchal strachem, pravidly a šeptem.

Před ní mizela ve tmě postava muže, který mohl všechno zařídit, ale poprvé se rozhodl nechat ji stát rovně. A právě v té chvíli Ana pochopila, že další den nebude jen zkouškou její pověsti. Bude zkouškou toho, zda ji lidé kolem ní dokážou přijmout. Ne jako chráněnku, ne jako příbuznou, kterou je třeba uhlídat, ne jako ženu spojenou s vévodovým jménem.

Ale jako Anu Selbiovou, která sama řekla ne a teď sama ponese následky. Zavřela dveře tiše, téměř opatrně, jako by i obyčejné klapnutí zámku mohlo v domě vyvolat nové řeči. V předsíni ještě voněl mokrý plášť služebné a popel z ranního krbu. Za stěnou zazněl Juliin hlas, tlumený, ale ostrý.

„Nechápeš, do čeho zatahuješ rodinu? “

Ana se neopřela o odpověď. Neměla už sílu vysvětlovat. V ruce stále držela vévodův krátký vzkaz.

Ten papír, který ještě před chvílí tížil jako kámen, teď byl lehký, skoro nebezpečně lehký, jako by se každé rozhodnutí dalo učinit jen jedním pohybem prstů. Vyšla po schodech do svého pokoje. Na odpočívadle zahlédla služebnou Becy, která se tvářila, že narovnává vázu se suchými travami. Jenže její oči utekly k Aniným rukám.

V takových domech se mnohdy ani nemusí říct slovo. Stačí jeden dopis, jeden pozdní návrat, jedna příliš rychle zavřená zásuvka a do večera už o tom vědí lidé, kteří u vašeho stolu nikdy neseděli. V pokoji na ni čekal další vzkaz. Ležel na stolku u zrcadla přesně uprostřed, jako by ho tam někdo položil ne proto, aby byl přečten, ale aby Anu obvinil ještě dřív, než se ho dotkne.

Rukopis patřil paní Kreigové. Přísný, rovný, bez jediné zbytečné kudrlinky. Patronka žádala vysvětlení a oznamovala, že následujícího dne přijde osobně, bude-li to nutné. Ana dlouho hleděla na papír.

Za oknem se zvolna rozednívalo, ale sklo bylo tak zamažené, že se den do pokoje neodvážil vstoupit. Na židli ležely její tmavé rukavice, u postele nedopitý šálek čaje, na hřebenu pár vytržených vlasů. Tak obyčejné věci. A přece právě mezi nimi najednou stála otázka, zda smí žena rozhodnout o sobě sama, když její jméno patří celé vesnici víc než jí.

Když dole hodiny odbily půl osmé, Ana už byla v salónu. Podzimní svítání se pomalu vtíralo skrz zakalená okna. V místnosti vonělo vlhké dřevo, vyhaslý krb a karafiáty, které Julia přinesla před třemi dny, aby dům nepůsobil tak zklíčeně. Teď měly svěšené hlavičky a na stole vypadaly skoro provinile.

Ana stála u okna a svírala kapesník. Netiskla ho k očím, neplakala, jen ho držela tak pevně, že se tenká krajka zařezávala do prstů. Venku přešel po ulici starý zahradník od Montaggiových a nápadně zpomalil u jejich branky. Nepodíval se přímo, to by bylo příliš hrubé.

Jen si dlouho upravoval klobouk a čekal, zda se v okně něco pohne. Dveře salónu se otevřely prudčeji, než bylo třeba. Vstoupila Julia. Měla na sobě cestovní šaty z Londýna, pořád ještě trochu příliš dobré pro venkovské dopoledne, a v ruce držela svazek dopisů.

Ta její věcná rozhodnost bývala kdysi Aninou oporou. Teď ji bodala. „Zase jsi nespala,“ řekla Julia, aniž pozdravila. „A je to na tobě vidět.

Víš, že únava je první věc, kterou si lidé vyloží po svém? Jestli už nemyslíš na sebe, mysli aspoň na naše jméno. “

Ana se pomalu otočila. „Nemohu předstírat, že se nic nestalo.

“

„Ale můžeš se naučit nemluvit v nevhodnou chvíli,“ odsekla Julia. Hned na to si stiskla rty, jako by jí vlastní ostrost ublížila. „Promiň, já nechtěla…“

Odložila dopisy na stolek. Jeden z nich sklouzl na zem, ale Julia ho nezvedla.

„Middleton už probírá tvé odmítnutí pana Archera, noční procházky, vévodu, charitu, všechno. Slečna Kembelová mi včera řekla, že dokud se věc neuklidní, její matka nás raději nepřijme. Řekla to tak zdvořile, že mi bylo hůř, než kdyby mě vyhnala ze dveří. “

Ana chtěla odpovědět, ale z ulice se ozval ženský smích.

Krátký, přidušený, hned vystřídaný šepotem. Obě ženy zmlkly. Takové zvuky pronikají skrz sklo ostřeji než křik. Křik se dá zavřít za dveře.

Šepot ne. Julia přistoupila blíž a tentokrát mluvila tišeji. „Dnes si pro tebe paní Kreigová pošle. Včera mi u kostela řekla, že musí dbát na čistotu spolku.

Víš, co to znamená? Pokud se nepodřídíš, vyloučí tě ze všech setkání a potom tě na ulici nepozdraví ani lidé, kterým jsi celé roky nosila polévku a prádlo. “

„A co ode mě chceš? “ zeptala se Ana.

„Abych se provdala za pana Archera jen proto, že by se to dobře vyjímalo v nedělních řečech, abych se omluvila za něco, co jsem neudělala? “

„Chci, abys pochopila, že sama nejsi jediná, kdo za to platí. “ Julia rozhodila rukama a v tom gestu bylo víc bezmoci než hněvu. „Já nemám tvou odvahu.

Nikdy jsem ji neměla. V Londýně člověk přežije díky tomu, že ví, kdy se usmát a kdy odejít dřív, než padne špatná otázka. Ty stojíš uprostřed místnosti a čekáš, až ti všichni zatleskají za pravdu. Jenže lidé netleskají, lidé si pamatují.

“

Ana sklopila oči. Poprvé toho rána neucítila jen vzdor, ale i Juliin strach. Nebyl pěkný, nebyl velkorysý, ale byl skutečný. Julia se bála, že se jí zavřou dveře, na které klepala celý život.

V předsíni se ozvaly kroky. Služebník přinesl dopis na stříbrném tácku, který už dávno ztratil lesk. Julia sáhla po obálce dřív než Anna a při pohledu na pečeť zbledla. „Od paní Kreigové,“ řekla a podala jí dopis, tak jako se podává rozsudek.

Ana rozlomila pečeť. Dopis byl krátký. „Dnes vás očekávám ve farním sále k projednání vašeho chování. Do vašeho příchodu je vaše činnost ve spolku pozastavena.

“

V salónu se rozhostilo ticho. Julia se posadila na okraj pohovky a nohou zavadila o židli. Dřevo zaskřípalo tak nepříjemně, že Ana mimoděk sevřela kapesník ještě pevněji. „To je konec,“ vydechla Julia.

„I kdyby se vévoda znovu objevil, neuchrání tě předtím, o čem už společnost rozhodla. Neodpustí ti pana Archera. Neodpustí ti vévodu a nejméně ti odpustí to, že se nechceš tvářit provinile. “

Ana pomalu složila dopis.

„Půjdu. “

Julia zvedla hlavu. „Kam? “

„Za paní Kreigovou.

“

„To myslíš vážně? “

„Ano. Nedovolím jim rozhodovat za mě, ale ani se neschovám v pokoji jako někdo, kdo čeká na milost. “

„Na co tím dokážeš?

“ Julia se zasmála bez radosti. „Předstoupíš před ně, narovnáš záda a ony tě přesto roznesou na jazycích. “

Ana se podívala k oknu. Za záclonou se mihla tvář sousedky.

Snad paní Belové, snad její neteře. Hned zmizela, ale už bylo pozdě. Pohled zůstal v místnosti jako studený průvan. „Možná,“ řekla Ana, „ale aspoň jednou uslyší můj hlas dřív, než vlastní domněnky.

“

Když se chystala odejít, Julia ji zastavila u dveří. Ne chycením za ruku. To by bylo příliš něžné. Jen se postavila tak, že Ana musela zpomalit.

„Jestli se nezměníš, už tě nebudu moci chránit,“ řekla. „A možná ani nebudu chtít. Naše rodina je teď ohrožena. “

Ana přikývla.

„Vím. To je všechno, ne? “

Odpověděla tiše. Ale víc ti teď říci neumím.

Vyšla do podzimní mlhy. Cesta k farnímu sálu nebyla dlouhá, jenže toho rána se zdála nekonečná. Štěrk byl mokrý. Lem šatů se jí lepil k botám a ze zahradních zídek odkapávala voda na hromady zetlelého listí.

Dvě ženy u pekaře se odmlčely, když šla kolem. Starý pan Horn, který ještě minulý týden děkoval za knihy pro vnuka, najednou našel cosi důležitého na vývěsní tabuli. U vrat farního sálu čekala služebná paní Kreigové. Mladá dívka s červenýma rukama od chladu se na Anu podívala soucitně, ale hned sklopila oči.

I soucit se toho dne bál být viděn. „Slečno Selbiová,“ zašeptala. „Paní Kreigová už na vás čeká. “

Farní sál byl tmavý a studený.

V koutě stály lavice z nedělní školy. Na dlouhém stole ležel seznam příspěvků pro vdovy a vedle něj miska s tupými tužkami. Ana si toho všimla hned. Ještě před týdnem by tu seděla a zapisovala, kolik mouky dostane paní Webová a komu se pošle uhlí.

Teď stála před tímž stolem jako obviněná. Paní Kreigová seděla uprostřed, rovná jako svíce. Nebyla stará, ale nosila stáří jako zbroj. Na rukou měla černé rukavice, přestože v místnosti nebyl pohřeb, a vedle ní stály manželky místních statkářů.

Některé hleděly přísně, jiné jen opatrně, jako by se bály, že se nesprávným výrazem samy ocitnou na špatné straně. „Slečno Selbiová,“ začala paní Kreigová, „čekám na vysvětlení. Vaše chování ohrozilo nejen vaši čest, ale také pověst našeho ženského spolku. Víte, že spolek stojí na důvěře a důvěra je křehčí než porcelán.

“

Ana pohlédla na hrnek s vyštípnutým ouškem, který stál u kraje stolu. Přinesla ho kdysi sama při sbírce pro školu. Ta drobná prasklina jí najednou připadala výmluvnější než všechna kázání. „Neudělala jsem nic, co by mohlo poškodit spolek,“ řekla.

Hlas měla tichý, ale držel. „Pana Archera jsem odmítla, protože bych mu nemohla dát upřímný slib. A pokud se dnes považuje upřímnost za prohřešek, pak nevím, jak máme učit děti poctivosti. “

Některá z dam za stolem se pohnula.

Paní Kreigová přimhouřila oči. „Nemluvme v obecných větách. V Middletonu se hovoří o vašich procházkách s vévodou. O vašem odmítnutí vhodného sňatku.

O vašem přílišném přesvědčení, že můžete stát mimo pravidla. “

Ana cítila, jak se jí pod pláštěm ochladily ruce. „Nestojím mimo pravidla, jen žádám, aby se pravidla neměnila v oprátku. “

To už bylo v sále slyšet neklidné šustění šatů.

Paní Kreigová otevřela ústa, snad aby vyslovila konečné rozhodnutí, ale v tom se dveře sálu otevřely. Ne prudce, právě naopak. Tak klidně, že se všichni otočili ještě dřív, než kdokoli stačil vykřiknout. Ve dveřích stál vévoda Ellington.

Tmavý kabát měl na ramenou posetý drobnými kapkami. Klobouk držel v ruce. Nepůsobil jako muž, který přišel vyvolat rozruch, spíš jako někdo, kdo už rozruch nemohl dál poslouchat zavřenými dveřmi. Ana ucítila, jak se jí dech zasekl.

Ne proto, že by se ho bála. Bála se toho, co jeho příchod udělá s jejím jménem. „Odpusťte,“ řekl vévoda a uklonil se. „Vím, že mé objevení může být považováno za nevhodné.

Přesto nemohu mlčet, jestliže se tu hovoří o cti slečny Selbiové bez přítomnosti jediného člověka, který by připomněl prostou spravedlnost. “

Paní Kreigová sevřela seznam tak pevně, až se papír prohnul. „Vaše milosti, toto je záležitost spolku. “

„A právě proto mluvím zdrženlivě,“ odpověděl.

„Kdyby to byla jen osobní záležitost, byl bych mnohem méně trpělivý. “

V sále to zašumělo. Jedna z dam u okna si přiložila kapesník k ústům, ale nebylo jisté, zda ze zděšení nebo aby zakryla úsměv. Vévoda se neohlédl k Aně.

To bylo na jeho zásahu nejdůležitější. Neudělal z ní dívku, kterou je třeba vystavit po svém boku. Mluvil k těm, kdo ji soudili. „Všechna má setkání se slečnou Selbiovou byla otevřená, čestná a bez poskvrny.

Pokud někdo tvrdí opak, opírá se o pomluvu, nikoli o pravdu. A jestli má společnost tak slabé základy, že jí ohrozí poctivá žena odmítající neupřímný sňatek, pak je třeba se ptát spíše na společnost, než na tu ženu. “

Paní Kreigová zrudla. „Vy se domníváte, že osobní cit stojí výš než klid celého města?

“

Vévoda konečně zvedl oči. „Domnívám se, že klid postavený na nespravedlnosti je jen pohodlí těch, kteří se bojí pravdy. “

Ana sklopila pohled. Měla by cítit úlevu, ale místo ní ji zasáhla jiná tíha.

Vévoda ji chránil a zároveň ji stavěl ještě výš na místo, odkud na ni všichni lépe uvidí. Byl statečný, ale ani on nemohl vědět, jaké je to vracet se večer do domu, kde služebné za dveřmi šeptají vaše jméno. Paní Kreigová po dlouhé chvíli položila seznam na stůl. „Pokud se vaše milost zaručuje za slečnu Selbiovou, nemůžeme vaše slova pominout.

Rada věc znovu projedná. Do té doby zůstává účast slečny Selbiové ve spolku pozastavena. Avšak další veřejné obviňování nepovažuji za vhodné. “

To nebylo vítězství, bylo to jen přerušení rozsudku.

Ale v té místnosti to znamenalo mnoho. Vévoda se uklonil. Teprve potom se na okamžik podíval na Anu. Nebyl v tom pohledu triumf, spíš otázka, zda jí svým krokem neublížil víc, než chtěl.

Ana mu neodpověděla slovy, jen nepatrně sklonila hlavu. Když vyšla ze sálu, venku jí udeřil chlad. Na schodech stála Julia. Musela přijít za ní, ale nevešla dovnitř.

Možná nenašla odvahu. Možná poprvé pochopila, že některé soudy se nedají sledovat z bezpečí chodby. „Uvědomuješ si, co právě udělal? “ zašeptala Julia.

„Zastal se tě před celou společností. “

„Ano. “

„Teď se všechno změní. “

Ana pohlédla přes rameno k cestě, kudy vévoda odcházel.

„Toho se bojím. “

Julia se zarazila. Čekala snad vděčnost, možná nadšení, možná slzy, ale tahle věta v ní něco umlčela. „Neměla by ses s ním teď setkávat,“ řekla opatrně.

„Vím. “

Jenže právě tehdy, když sestupovali ze schodů, z mlhy vystoupil vévoda znovu. Nečekal u vrat, nestál okázale u kočáru. Zastavil se několik kroků od Anny, dost daleko na slušnost, příliš blízko na lhostejnost.

Julia okamžitě strnula a položila jí lehce ruku na rukáv. „Počkej u branky. “

„Ano, prosím. “

Julia odešla, ale pomalu.

Každým krokem dávala najevo, že odchází jen proto, že si to Ana vyžádala, ne proto, že by souhlasila. Vévoda sklonil hlavu. „Slečno Selbiová, odpusťte mi. Neměl jsem právo vstoupit do vašeho boje bez vašeho svolení.

“

Ta věta Anu překvapila víc než jeho veřejná obrana. „Měl jste dobrý úmysl. “

„Dobré úmysly bývají pohodlnou omluvou,“ řekl tiše. „Zvlášť pro muže, kteří jsou zvyklí, že jim svět uhne z cesty.

“

Ana se na něj poprvé toho dne podívala přímo. V mlze vypadal unaveněji než obvykle. Na spánku měl pramen vlasů zvlhlý deštěm a rukavice držel sevřené v ruce, jako by zapomněl, že si je má obléci. „Neměl jste se vracet,“ zašeptala.

„Teď se všichni budou dívat jen na nás. “

„Kdybych odešel, dívali by se také. Jen by si k tomu přidali vlastní lež. “

„A když zůstanete?

“

Vévoda mlčel. Ta otázka nebyla řečnická a Ana byla ráda, že na ni neodpověděl hned. „Zůstanete nablízku,“ pokračovala, „a neodpustí mi. Ztratím práci ve spolku.

Možná přátele, možná i Julii. A přitom nechci, abyste odešel. To je na tomto nejhorší. “

Vévoda udělal drobný pohyb rukou, jako by ji chtěl zachytit, ale nedotkl se jí.

Ten nedokončený pohyb byl výmluvnější než vyznání. „Chcete, abych odjel? “ zeptal se. Ana zavřela oči jen na okamžik.

Kdyby řekla ano, možná by se jí některé dveře znovu pootevřely. Kdyby řekla ne, zavřely by se jiné. A přesto ani jedna odpověď nebyla pravda. „Chci,“ řekla pomalu, „abyste za mě nerozhodoval ani tehdy, když mě chcete chránit.

Jestli mě bude třeba bránit, dovolte mi vybrat způsob. Nechci být zachráněna tak, že ztratím vlastní hlas. “

Vévodova tvář se změnila. Nebyla to uražená hrdost, spíš bolest člověka, který nečekal, že právě jeho pomoc může bolet.

„Budu si to pamatovat,“ řekl. Z dálky zazněly hlasy. Někdo šel alejí. Možná dámy od kostela, možná jen poslíček.

Vévoda ihned ustoupil o krok. „Nesmíme tu zůstávat,“ řekla Ana. „Na procházky je už příliš pozdě. “

„Dovolte mi doprovodit vás k domu z povzdálí, tak aby nikdo neměl právo říci, že jsem vás vystavil dalším řečem.

“

Ana přikývla. Šli po cestě, mezi nimi místo na celého člověka, a přece to místo bylo plné všeho, co nesměli vyslovit. U rohu aleje se Ana zastavila. „Děkuji,“ řekla, „za dnešek i za to, že už neuděláte víc, než vás požádám.

“

Vévoda zadržel dech. „To je pro mě těžší slib, než si myslíte. “

„Vím. Ale dám vám ho.

“

Rozloučili se bez dotyku a Ana šla k domu sama. Na verandě stála Julia, ruce pevně sepjaté před sebou. „Přece jen jsi s ním mluvila,“ řekla. Ana se nezastavila.

„Ano. A nelhala bych ti, kdyby ses zeptala. “

„Tak mi odpověz, co teď bude. “

Ana otevřela dveře do domu.

Před ní bylo chladno a na háčku visel Juliin plášť, pořád ještě s jehlicí z Londýna. „Teď se pokusím neztratit sebe ani vás. “

Julia neřekla nic, ale poprvé ji nenásledovala s výčitkou. Další den začal nezvyklým ruchem.

Po hlavní ulici, ještě mokré od noční mlhy, projel kočár s cizí livrejí. V Middletonu se okna otevírala jen o kousek, ale záclony se hýbaly všude. Někde stála za sklem stará teta, jinde služka s koštětem, jinde dítě, které dostalo za úkol jen se dívat a potom všechno povědět. K poledni už bylo jasné, kdo přijel.

Pan Peter Montagu, londýnský korespondent, muž, který dokázal z jednoho pohledu u kostela udělat odstavec v novinách a z jedné vteřiny celé podezření. Přijel prý psát o venkovském dobročinném životě. Tomu se v Middletonu smáli i ti, kdo se jinak báli smát nahlas. Ana stála u okna svého pokoje a viděla, jak se Montagu v lokále vyptává chlapce od stáje na dům Selbiových.

Ten chlapec dostal za odpověď minci a hned začal ukazovat přesně tím směrem, kam neměl. Julia vpadla do pokoje bez zaklepání. „Viděla jsi ho? “

„Ano.

“

„Chápeš, co to znamená? Jestli tě někdo zahlédne s vévodou, bude to v Londýně do tří dnů a ne v podobě, kterou by sis přála. “

Na stůl hodila čerstvé číslo Morning Postu. Papír byl ještě trochu vlhký od rukou poslíčka.

Julia ukázala na krátkou společenskou poznámku. Nebylo tam Anino jméno napsané naplno, ale každý, kdo znal Middleton, by poznal dost. „Mladá dáma z dobrého venkovského domu odmítla výhodné spojení s váženým gentlemanem, zatímco v okolí se hovoří o přízni mnohem výše postavené osoby. “

Přečetla větu dvakrát.

Nebyla sprostá, nebyla ani přímo lživá, a právě v tom byla její podlost. Člověk by se proti ní těžko bránil, protože obsahovala jen tolik pravdy, aby mohla nést lež. „Nemám v úmyslu se skrývat,“ řekla Ana. „To říkáš pořád.

“

„A také nemám v úmyslu dát mu důvod k další větě. “

Dole se ozval hlas hospodyně. „Slečno Selbiová, pan Montagu je v salónu. Rád by položil několik otázek k charitativnímu shromáždění.

“

Julia zbledla. „Nepřijímej ho. “

„Když ho odmítnu, napíše, že se bojím. Když ho přijmu, napíše, co bude chtít.

“

Ana složila noviny. „Pak mu dám co nejméně. “

V salónu seděl pan Montagu u okna, jako by mu dům patřil. Byl mladší, než Ana čekala, a tím horší.

Jeho úsměv nebyl hrubý, naopak byl téměř příjemný. Jen oči měl příliš bdělé. Na kolenou notes, v prstech pero, které se netrpělivě dotýkalo papíru. „Slečno Selbiová,“ uklonil se, „odpusťte neohlášenou návštěvu.

Zajímám se o proměny venkovského společenského života. Middleton je v těchto dnech, jak se zdá, velmi poučný. “

„Middleton bývá poučný hlavně pro ty, kdo v něm musejí žít,“ odpověděla Ana. Montagu se usmál.

„Výborná věta. Nebyla určena k otištění. “

„To rozhodne až její kvalita,“ řekl lehce. „Dovolte tedy otázku.

Je pravda, že vaše účast ve zdejším charitativním spolku byla pozastavena pod tlakem vlivných dam? “

Ana cítila Juliinu přítomnost za pootevřenými dveřmi. Neviděla ji, ale věděla, že tam stojí. „Ve spolku došlo k dočasnému nedorozumění,“ řekla.

„Charitativní práce je důležitější než osobní řeči. “

„Znamená to, že se hodláte podrobit rozhodnutí paní Kreigové? “

„Znamená to, že nechci, aby vdovy a děti platily za to, že dospělí lidé rádi šeptají. “

Pero pana Montagua se zastavilo.

Tentokrát se neusmál hned. „A co zvěsti o vaší známosti s vévodou Ellingtonem? Londýnské publikum má pro takové otázky zvláštní slabost. “

Ana si všimla studeného čaje na stole.

Byl přinesen před jeho příchodem a nikdo se ho nedotkl. Na hladině se vytvořil tenký povlak. Vypadalo to nevábně a pravdivě. Tak nějak vypadají i řeči, když příliš dlouho stojí.

„Londýnské publikum neznám,“ řekla, „a nemám povinnost mu vyprávět o svém svědomí. “

„Nebojíte se následků? “

„Bojím,“ odpověděla Ana a ta upřímnost ho zaskočila. „Ale mnohem víc bych se bála dne, kdybych musela popřít vlastní slova jen proto, aby někdo cizí napsal laskavější odstavec.

“

Montagu pomalu zavřel notes. „Jste opatrnější, než jsem doufal, a vy zdvořilejší, než jsem se bál. “ Teď se skutečně zasmál. „Dotkla jste se mého řemesla velmi přesně, slečno Selbiová.

Děkuji za rozhovor. Neslibuji, že ostatní budou tak zdrženliví jako vy. “

Když odešel, Julia vešla do salónu. „Byla jsi troufalá.

“

„Byla jsem přesná. To je někdy totéž. “

Ana přešla k oknu. Za zahradním plotem se v mlze mihla známá postava.

Vévoda šel po cestě. Neohlédl se k domu ani nezpomalil. A přesto Ana věděla, že ví o všem. Možná mu někdo donesl zprávu.

Možná se jen snažil držet tak daleko, jak slíbil. „Dnes z domu nevyjdu,“ řekla Ana. Julia na ni překvapeně pohlédla. „Proč?

“

„Protože jestli se pan Montagu živil otázkami dopoledne, odpoledne se bude živit obrazy. Nedám mu žádný. “

Toho večera dům Selbiových ztichl tak, že bylo slyšet i déšť v okapech. Julia chodila z pokoje do pokoje, zvedala odložené věci a zase je pokládala jinam.

Když byla neklidná, uklízela i to, co už bylo uklizeno. Ana seděla u stolu a opravovala seznam dětí z farní školy. U jména malé Mary Webové se zastavila. Dívka četla pomalu, ale pokaždé, když rozpoznala slovo, zvedla oči s takovým úžasem, jako by našla minci v blátě.

Kvůli takovým dětem se Ana nemohla vzdát spolku jen proto, že jí paní Kreigová chtěla přivést k poslušnosti. Následujícího dne přišel vzkaz. Vévoda odvolal svou účast na nejbližší večeři u Montaggiových s odkazem na únavu po cestě. Ve vsi se to obrátilo třemi způsoby během jedné hodiny.

Vévoda se skrývá. Vévoda ji nechal samotnou. Vévoda čeká, až skandál utichne. Každá věta byla pronesena s takovou jistotou, jako by ten, kdo ji říká, seděl v Ellingtonově kočáře.

K večeru přišel další dopis od paní Kreigové. „Očekávám osobní vysvětlení. O vaší budoucnosti bude podána zpráva společnosti. “ Ani slovo o odpuštění, ani slovo o práci, jen zpráva společnosti.

Ana držela dopis v dlani a pochopila, že už nejde o to, co udělala. Jde o to, komu dovolí říkat, co smí udělat příště. Ráno bylo vlhké a šedé. Kapky ze stromu padaly na okenní parapet tak pravidelně, až se zdálo, že dům počítá čas do dalšího rozsudku.

Julia stála u stolu a sledovala Anu s tou podrážděnou starostí, která dovede bolet víc než otevřená výčitka. Posel přinesl obálku s pečetí paní Kreigové. Tentokrát byla pozvánka delší. Patronka nabízela možnost návratu do spolku, dokonce nové místo při práci pro vdovy a sirotky.

Ale pod jednou podmínkou. Ana přeruší veškeré styky s vévodou Ellingtonem. Žádné dopisy, žádná setkání, žádné rozhovory, které by mohly zavdat příčinu k dalším řečem. Julia četla dopis přes Anino rameno a když došla k poslední větě, vydechla téměř úlevou.

„Vidíš, ještě se to dá napravit. Stačí se držet dál od toho člověka. “

Ana položila dopis na stůl. „Od člověka, který jediný veřejně nezapochyboval o mé cti.

“

„Od člověka, kvůli kterému se o tvé cti mluví. “ Julia si promnula čelo. „Neříkám, že je vinen. Říkám, že jeho jméno je příliš velké.

Když se velké jméno skloní k malému domu, všichni se přijdou podívat, jestli se střecha nepropadla. “

Ta věta byla tvrdá, ale Ana v ní zaslechla něco pravdivého. Ne o sobě, o světě, ve kterém žili. „Půjdu za paní Kreigovou,“ řekla.

„A přijmeš podmínku? “

Ana dlouho neodpovídala. Z okna viděla holé větve, na kterých se držely poslední listy. Jeden se utrhl a spadl do kaluže bez zvuku.

„Vyslechnu ji,“ řekla nakonec, „a potom se rozhodnu. “

Dům paní Kreigové voněl voskem, levandulí a starými závěsy. V chodbě bylo chladněji než venku, protože tam chyběl vítr, který by chlad aspoň rozhýbal. Služebník Aně vzal plášť a podíval se na ni tak, jak se slušní služebníci dívají na hosty, o nichž se v kuchyni mluví už od rána – zdvořile a příliš rychle.

Paní Kreigová čekala v salónu u krbu. Na stolku měla připravené papíry, vedle nich stříbrný nožík na dopisy a malou misku s cukrem, kterého se nikdo nedotkl. „Slečno Selbiová,“ začala. „Jsem ráda, že jste přišla.

Naše společnost není bez milosti, ale milost bez pořádku je slabost. “

Ana se posadila, až když jí bylo naznačeno. „Četla jsem vaši podmínku. “

„Pak chápete, že je nezbytná.

“

„Nejsem si jistá, zda chápu její spravedlnost. “

Paní Kreigová se opřela v křesle. „Spravedlnost je krásné slovo, slečno Selbiová. Ale já musím myslet na vdovy, které k nám přicházejí, na dívky, které se učí pod naším dohledem, na matky, které nám svěřují své dcery.

Jestli se řekne, že náš spolek chrání mladou ženu zapletenou do řečí s vévodou, polovina podporovatelů odejde. Druhá polovina zůstane jen proto, aby se dívala. “

„Takže nejde o mou čest,“ řekla Ana, „jde o klid těch, kdo dávají peníze. “

Paní Kreigová se nepohnula, ale v očích se jí objevil stín.

„Jde o práci, která nesmí padnout kvůli jedné mladé ženě. “

To nebyla lež, a právě proto se s ní bojovalo těžko. Ana viděla před sebou ženu tvrdou, panovačnou, zvyklou řídit druhé, ale také ženu, která postavila svůj život na pravidlech, protože bez pravidel by možná sama neměla žádnou moc, žádné místo, žádný stůl, u kterého by ji ostatní poslouchali. „Nabízím vám návrat,“ pokračovala paní Kreigová.

„Budete dohlížet na nové oddělení pro vdovy a sirotky. Bude to veřejný důkaz, že jste stále užitečná. Ale vévoda Ellington nesmí být spojován s vaším jménem. Jakékoli další setkání, jakýkoli dopis, jakýkoli náznak – a budu nucena jednat definitivně.

“

Ana se podívala na oheň. Jedno poleno prasklo a odletěla jiskra. „Potřebuji čas. “

„Máte jeden den,“ řekla paní Kreigová.

„Londýnský tisk se už zajímá. Neradila bych vám čekat, až o vašem osudu rozhodne někdo v redakci. “

Když Ana odcházela v chodbě, měla na okamžik pocit, že za pootevřenými dveřmi někdo stojí. Snad služebná, snad některá z dam, která přišla dřív.

Neohlédla se. Už byla unavená z toho, že každé její otočení může být vyloženo jako vina. Večer doma našla Julii v salónu. Seděla u okna a ruce měla sepjaté na kolenou.

Nevypadala vítězně. To Anu překvapilo. „Co řekla? “ zeptala se Julia.

Ana jí vše zopakovala. „A co uděláš? “

„Přijmu práci a přijmu i podmínku. “

Julia prudce zvedla hlavu.

„Opravdu? “

„Ne proto, že by paní Kreigová měla právo řídit mé srdce, ale proto, že děti a vdovy nemají nést následky za naši pýchu. A protože vévoda mi sám slíbil, že za mě nebude rozhodovat. Teď musím stejnou zdrženlivost nést i já.

“

Julia otevřela ústa, ale nic neřekla. Možná poprvé pochopila, že Anino ustoupení není porážka. Je to volba učiněná tak tiše, že ji lidé snadno zamění za poslušnost. Druhého rána šla Ana znovu do domu paní Kreigové.

Mlha ležela nad Middletonem jako šedý závoj. Na mokrém štěrku zůstávaly stopy bot, ale hned se plnily vodou, jako by se krajina snažila po každém člověku rychle zahladit důkaz. Paní Kreigová ji přijala u krbu. Tentokrát byla přívětivější, a právě ta přívětivost byla horší než chlad.

„Jsem ráda, že jste projevila rozvahu,“ řekla. „Vaše jméno bude znovu uvedeno v seznamech. Oddělení pro vdovy a sirotky bude pod vaším dohledem. Ale nezapomeňte, slečno Selbiová, že druhá šance není právo.

Je to dar. “

Ana sklonila hlavu. „Budu jednat v zájmu spolku a v zájmu svého dobrého jména,“ dodala patronka. Ana neodpověděla.

Kdyby řekla vše, co jí v té chvíli prošlo myslí, vrátila by se na začátek. Dny, které následovaly, byly tiché jen na venek. Ana znovu chodila do spolku, zapisovala jména vdov, rozdělovala plátno, počítala mince, dohlížela na čtení v malé škole. Dámy ji zdravily zdvořileji než dřív, ale mezi pozdravem a úsměvem zůstávala mezera.

Nikdo se jí nezeptal, jak se má. Jen co připravila, co doručila, kdo přijde, kolik bude třeba uhlí. Vévoda neposlal dopis, nezastavil se u domu. Nepřišel na žádné setkání, kde by mohla být Ana.

A přece jeho nepřítomnost byla v Middletonu téměř viditelná. Všichni si jí všimli. Některé dámy to nazývaly slušností. Jiné porážkou.

Další jen moudrostí. Jednoho odpoledne se Ana vracela ze zasedání a na okraji parku zahlédla postavu v tmavém kabátě. Vévoda stál u starého jilmu, klobouk stažený níž do čela. Neudělal ani krok, jen otočil hlavu.

Jejich pohledy se setkaly na jediný krátký okamžik. Ana ucítila, jak se jí v hrudi zvedlo cosi prudkého, co nebyla ani radost, ani bolest. Spíš připomínka života. Hned se odvrátila a zrychlila krok.

Dodržel slib, a tím jí ukázal víc, než kdyby přeběhl cestu a uchopil ji za ruku. Večer jí Julia našla u okna. „Viděla jsem ho,“ řekla. Ana neodpověděla.

„Čekal na tebe? “

„Ne, jen šel kolem. “

Julia si sedla. „Lituješ?

“

Ana dlouho hleděla na plamen svíčky. „Někdy. A někdy si říkám, že lítost není důkaz špatného rozhodnutí, jen důkaz, že něco mělo cenu. “

Julia se zamračila, ale tentokrát ne proto, aby odporovala, spíš proto, že té větě rozuměla víc, než chtěla.

„Myslela jsem,“ řekla pomalu, „že když přijmeš podmínky, všechno bude jednodušší. Není. Pro mě také ne. “

Julia si uhladila sukni.

„V Londýně jsem se naučila, že správný krok je ten, po kterém se lidé přestanou dívat. Ale tady se dívají pořád, jen se mění důvod. “

Mezi nimi se rozhostilo ticho. Nebylo ještě blízké, ale už nebylo nepřátelské.

Následující týden se Ana vrátila ze školy pro chudé děti, promrzlá až do kostí. Plášť měla zachycené drobné kapky mlhy a na rukavicích stopy křídy, protože malému Tomimu Webovi znovu opravovala písmena přímo na tabulce. Sotva vstoupila do předsíně, Julia jí vyšla vstříc. „Byla jsi dlouho pryč?

“

Ana se unaveně opřela o zábradlí. „Mary dnes poprvé přečetla celou stránku bez pomoci. Nemohla jsem odejít hned. “

Julia se usmála jen nepatrně.

„To je dobrá zpráva. “

Ana překvapeně zvedla oči. V takové větě by dřív hledala výčitku. Dnes v ní žádná nebyla.

„Chtěla jsem ti něco říct,“ pokračovala Julia. Najednou si pohrávala se stužkou na rukávu, jako když byla mladší a bála se přiznat chybu. „U kostelní ohrady jsem slyšela paní Gravesovou s paní Bellovou. Mluvily o tobě.

“

Ana strnula. „Co říkaly? “

„Ne to, co si myslíš. “ Julia se nadechla.

„Říkaly, že málokdo by snesl tolik řečí a přitom dál učil děti, rozděloval uhlí a zdravil i ty, kdo se k němu otočili zády. Paní Bellová řekla, že je ráda, že se její neteř učí číst právě u tebe. “

Ana sklopila pohled k rukavicím. Na jedné se uvolnil šev.

Všimla si toho až teď. „Myslela jsem, že mě trpí jen ze soucitu. “

„Ne,“ řekla Julia. „Některé tě možná trpí, některé se tě bojí, ale některé – některé v tobě vidí něco, co by samy chtěly mít.

A já jsem to dlouho neviděla, protože jsem počítala pozvánky, ne tvé kroky. “

Ana zmlkla. Taková slova se nedala přijmout rychle. Kdyby je Julia pronesla lehce, Ana by jim nevěřila.

Ale sestřenice se dívala do země, hlas měla nejistý, a právě tím byla poprvé přesvědčivá. „Byla jsem nespravedlivá,“ dodala Julia. „Myslela jsem, že tě chráním. Ve skutečnosti jsem tě nutila, abys se bála stejně jako já.

“

Ana k ní přistoupila. „Ty ses bála ztratit místo ve světě. “

„Ano,“ přiznala Julia. „A stydím se za to, ale je to pravda.

“

V chodbě bylo ticho. Jen někde vzadu cinkla lžička o porcelán. Ana najednou ucítila zvláštní mírnost. Ne radost, spíš únavu, která už nemusí stát úplně sama.

„Nečekám, že budeš se vším souhlasit,“ řekla. „To bys ani neměla,“ odpověděla Julia a poprvé se pousmála skoro postaru. „Můj nesouhlas je jedna z mála věcí, které mi jdou opravdu dobře. “

Ana se tiše zasmála.

Nebyl to velký smích, jen krátký nádech, ale v domě zazněl jinak než všechny poslední týdny. Vešli do salónu, krb hořel, na stole ležel chléb, máslo a konvice s čajem. Ana si sedla a začala opatrně lámat kůrku. „Paní Gravesová navrhla večer čtení pro dívky z farní školy,“ řekla.

„Chtěla jsem odmítnout. Bála jsem se, že to bude další záminka k řečem. “

Julia nalila čaj. „Neodmítej.

A když paní Kreigová řekne, že je to příliš viditelné, pak jí řekneme, že dívky se nenaučí číst v neviditelnosti. “ Julia položila konvici zpět. „A jestli bude třeba, půjdu s tebou. Umím vypadat velmi nepříjemně, když mi na někom záleží.

“

Ana se na ni podívala. Ta věta byla neohrabaná, skoro směšná, ale upřímná. A někdy právě takové věty člověk nosí v paměti déle než ta nejkrásnější vyznání. V tom vstoupila služebná s dopisem.

Obálka měla londýnské razítko a přísný neznámý rukopis. Ana ji vzala do ruky. Julia se už nenaklonila zvědavě přes její rameno. Jen zůstala stát vedle ní.

„Ať je tam cokoli,“ řekla tiše. „Teď už nejsi sama. “

Ana dopis ještě neotevřela. Stiskla ho v dlani a poprvé po dlouhé době se jí ruka netřásla.

Déšť přišel v noci a ráno neustal. Těžké kapky bubnovaly do skel salónu. Po zahradních cestách tekly úzké pramínky vody a z kuchyně stoupala vůně mokrého dřeva, čaje a čerstvě rozkrojeného chleba. Ana seděla u okna s knihou, ze které nepřečetla ani stránku.

Myšlenky se jí pořád vracely k vévodovi, k jeho slibu, k tomu jedinému pohledu pod jilmovou větví. Julia vešla bez zaklepání. Už v tom nebyla nezdvořilost, spíš návrat dávného zvyku z let, kdy spolu sdílely stuhy, hřebeny a tajné dopisy od dívek ze sousedství. „V noci jsi chodila po chodbě,“ řekla.

„Slyšela jsi mě? “

„Celý dům tě slyšel. Jen služebnictvo je dost moudré, aby předstíralo spánek. “

Ana se unaveně usmála.

„Zdál se mi Middleton takový, jaký býval dřív, předtím vším. “

Julia si sedla vedle ní. „Možná takový nikdy nebyl. Možná jsme jen nevěděli, kolik očí má.

“

Ana chtěla odpovědět, ale v tom se ozvalo zaklepání. Becy vstoupila s podnosem. Na něm ležela tenká obálka, na okrajích promáčená deštěm. „Právě doručeno pro slečnu Selbiovou,“ řekla služebná a trochu ztišila hlas.

„Z vévodova sídla. “

Ana ucítila, jak jí krev vystoupila do tváří. Julia pohlédla na obálku, pak na ni. V jejich očích se mihla stará obava, ale tentokrát ustoupila něčemu laskavějšímu.

„Chceš být sama? “ zeptala se. Ana přikývla. Julia vstala.

U dveří se ještě otočila. „Kdyby to bolelo, zavolej mě. “

Ta prostá věta Anu téměř zlomila víc než všechna předešlá obvinění. Počkala, až se dveře zavřou, a potom rozlomila pečeť.

Rukopis byl rovný, velký, zdrženlivý. Znala ho z několika krátkých vzkazů, které si dovolili vyměnit v době, kdy ještě věřili, že opatrnost stačí. „Slečno Selbiová, musím odjet do Londýna kvůli neodkladným záležitostem. Neodvažuji se očekávat odpověď na tento dopis a nežádám o nic, kromě práva vyslovit to, co jsem dosud zadržoval.

Vaše důstojnost a odvaha tváří v tvář nespravedlnosti ve mně probudily úctu, kterou jsem zprvu nedokázal správně pojmenovat. Myslel jsem, že vás mohu chránit svým postavením, a příliš pozdě jsem pochopil, že by to nebyla ochrana, kdybych vám při ní vzal možnost mluvit za sebe. Odjíždím ne proto, abych se před svými city skryl, nýbrž proto, abych vás svou přítomností nevystavil dalším zkouškám. Nežádám slib, přátelství ani naději.

Prosím jen o dovolení uchovat si ve svém srdci vaši památku. Pokud se stín mého jména stane pro vás břemenem, zmizím z vašeho života. Pokud si však někdy vzpomenete, že ve chvíli, kdy vás mnozí soudili, jeden člověk vám věřil bez podmínky, bude to pro mě víc, než si zasloužím. S nejhlubší úctou, Ellington.

“

Ana dočetla a zůstala nehybně sedět. Venku déšť sílil. Kapky stékaly po skle tak hustě, že zahrada za oknem zmizela, jako by celý svět na chvíli ustoupil a nechal ji samotnou s tím listem. Neplakala, slzy by byly snažší.

Jen položila dopis na klín, pak ho znovu vzala a prstem přejela po podpisu. Inkoust už zaschl, ale jí se zdálo, že každé písmeno je živé. Vévoda jí neporoučel. Nevolal ji k sobě.

Nesliboval velká slova před světem. Odcházel, a právě tím jí ponechal to nejtěžší – svobodu zvolit si sama. V krku ji netlačila jen ztráta člověka, ale ztráta možnosti, kterou si sotva dovolila připustit. Přistoupila k oknu.

Déšť padal na zahradu hustě a šikmo. Smýval z cestiček světlý štěrk a ohýbal poslední astry u zídky. Za mokrými větvemi nebyla ani živá duše. Jen dva drobní ptáci se krčili pod keřem, jako by i oni čekali, až se v domě Selbiových něco rozhodne.

Julia se vrátila téměř neslyšně. V ruce nesla svícen a při každém kroku jí plamínek na okamžik olízl kraj rukavice. Podívala se na Anu, potom na dopis zmačkaný uprostřed, tak jak ho člověk sevře, když nesmí vykřiknout. Neptala se hned.

Jen postavila svícen na malý stolek a prstem setřela kapku vosku, která stékala po mosazi. „Odjíždí? “ zeptala se nakonec. Ana přikývla.

Záda měla rovná jako vždy, když se bála, že kdyby se pohnula jen o vlas, všechno by se v ní rozpadlo. V hlase však už nebyl hněv ani zoufalství, jen únava člověka, který celý den držel dveře proti větru a večer zjistil, že venku stejně zůstala tma. „Píše, že pokud jeho jméno…“ Ana nedořekla. Julia porozuměla.

Takové věty se nepíšou kvůli uražené hrdosti ani pro společenskou zdvořilost. Takové věty člověk napíše, když ví, že může milovanému člověku uškodit víc svou blízkostí než odchodem. „Lituješ? “ zeptala se Julia tiše.

Ana sklopila pohled k dopisu. „Lituji jen toho, že jsem tak dlouho neuměla být poctivá. Ani k němu, ani k sobě. Vždycky jsem si říkala, že chráním rodinu, že chráním své jméno, že dělám, co se sluší.

Ale někdy se pod slovem slušnost schová jen strach. “

Julia vzala dopis opatrně, skoro s ostychem, přečetla ho celý, nepřeskakovala řádky, a když se dostala k podpisu, rty se jí nepatrně zachvěly. Vrátila list Aně a chvíli si hladila palcem šev na rukavici, jako by hledala, co říct, aby nebyla ani příliš tvrdá, ani příliš laskavá. „V Londýně bude mít tisíc pokušení,“ pronesla.

„A také tisíc lidí, kteří mu vysvětlí, že cit k ženě z Middletonu je nerozum. Budou mu nabízet dcery, majetky, stará jména, pohodlné zapomnění. Ale jestli napsal pravdu, ano, pak ho neodvede ani Londýn. “

Ana se slabě usmála.

„Nemohu od něj nic žádat. “

„To ne,“ řekla Julia. „Ale už se nemusíš tvářit, že nic necítíš. “

Ta věta zůstala mezi nimi viset déle, než bylo zvykem.

Julia, která dřív každou Aninu odchylku od opatrnosti měřila přísným pohledem, teď stála vedle ní jako někdo, kdo také ví, jak chutná pozdní lítost. Neomlouvala se, ještě ne, ale v tom, jak se neodvážila Aně vzít dopis z ruky podruhé, bylo víc než v dlouhé řeči. Celý den potom uplynul v napjatém očekávání. Služebnictvo si šeptalo o chystaném vévodově kočáru.

Ze dvora se ozýval tlumený hlas kočího, dusání koní a skřípot kol po mokrém štěrku. Komorná přinesla do salónu čaj, ale Ana se ho ani nedotkla. Na hladině v šálku se vytvořil tenký studený povlak a Julia ho nakonec odsunula stranou, aby na něj Ana nemusela hledět. K večeru se mraky na chvíli roztrhaly.

Měsíční světlo, bledé a studené, dopadlo na alej. Ana z okna uviděla vévodův kočár, jak pomalu projíždí branou. Nevyšla na verandu. Ruka jí zůstala na okenním rámu, prsty bílé od tlaku.

Slib daný sobě, rodině i té neúprosné společnosti kolem nich jí nedovoloval proměnit rozloučení v další předmět řečí. Kočár zmizel za stromy. Kola ještě chvíli chrastila po cestě. Potom i ten zvuk pohltila vlhká tma.

V domě nastalo ticho, jaké nebývá ani po pohřbu. Pohřbu se aspoň někdo zaměstná chlebem, černou stuhou, objednávkami pro kočího. Tady nebylo co zařizovat. Zůstalo jen něco nedokončeného.

Julia, obvykle schopná zaplnit mlčení aspoň poznámkou o počasí nebo domácnosti, toho večera nezačínala žádné prázdné téma. Jen se dívala na Anu s opatrnou starostí a nechala ji chodit po salónu od okna ke krbu a zpět. Pozdě v noci, když déšť znovu začal bubnovat na taškovou střechu, Ana otevřela malou skříňku u psacího stolu. Uvnitř leželo několik věcí, kterým by nikdo jiný nepřikládal cenu.

Vybledlá stuha po matce, suchý lístek z prvního bálu, malý křížek s ulomeným očkem. Mezi ně položila vévodův dopis. Chvíli držela ruku na víčku. Ne jako člověk, který něco schovává, ale jako člověk, který se loučí s nadějí, aby jí nepokazil přílišným držením.

Té noci se jí nezdály hádky ani cizí tváře, jen okno, v němž se třáslo světlo, a hlas ze zahrady. Volal ji jménem, ale nežádal odpověď. Londýn přivítal vévodu Ellingtona stejným deštěm, jen hlučnějším a chladnějším. Kočáry se leskly pod lampami, koně klouzaly po mokré dlažbě a lokajové před domy v Mayfair stáli s výrazy lidí, kteří už dávno přestali cítit vlastní promrzlé prsty.

Vévoda vystoupil před sídlem Ferrisových s klidem muže, který ví, že bude posuzován od prvního kroku. Plášť měl na ramenou těžký od vlhkosti, ale nesetřásl ho netrpělivě. Jen podal klobouk sluhovi a vešel do haly, kde voněly pomerančové slupky, vosk a drahá květinová voda. V sídle Ferrisových se shromáždila smetánka společnosti.

Nehovořilo se nahlas o ničem nevhodném, ale každý věděl, proč je vévoda pozván. Vrátil se z provincie, kde se podle polohlasných řečí odehrály ne zcela počestné věci, a teď měl učinit volbu, která by řeči buď umlčela, nebo proměnila v požár. Hraběnka Ferrisová přijímala hosty s chladnou vlídností ženy, která se usmívá přesně tolik, kolik žádá postavení. Její dcera Lady Henrietta seděla u okna ve stříbřitě modrých šatech.

Byla mladá, krásná, vychovaná tak pečlivě, že i smutek by u ní působil zdvořile. Na klíně držela vějíř a čas od času pootevřela jeho žebra, jen aby zaměstnala prsty. Pohled se jí však stále vracel ke dveřím. Nebyla hloupá.

Věděla, že večer, který její matka nazývá rodinným rozhovorem, je ve skutečnosti zkouška. Věděla také, že být odmítnuta mužem, o kterém se mluví v každém salónu, bolí jinak než prosté zklamání. Bolí to veřejně. Když lord Ferris pozval vévodu do malého salónku, hraběnka už čekala.

Na stole stál čaj, kterého se nikdo nedotkl. Jedna lžička ležela trochu nakřivo a hraběnka ji dvěma prsty srovnala, než promluvila. To drobné gesto prozrazovalo víc napětí než její tvář. „Vévodo,“ začala.

„Víte, jak vysoko si naše rodina váží vašeho přátelství. Má dcera byla vychována v nejlepších tradicích. Vaše postavení i jméno, navzdory posledním zvěstem, zůstávají bezúhonné. Doufala jsem, že dnes budeme moci mluvit otevřeně.

“

Vévoda se uklonil. „Jsem vděčný za čest, kterou mi prokazujete, hraběnko. Lady Henrietta má všechny přednosti, kterých si může vážit každý rozumný muž. “

Lady Henrietta stála u dveří, bledá a velmi klidná.

Vějíř držela tak pevně, až jí zbělely prsty. „Musím být upřímný,“ pokračoval vévoda. „Mé srdce není volné. “

V salonku se na okamžik ozval jen déšť za okny.

Hraběnka nepatrně pobledla. Lord Ferris pozvedl obočí. „Snad jde o slečnu Selbiovou z Middletonu? “ zeptal se suše.

„Ano,“ odpověděl vévoda a neuhnul pohledem. „Mé činy v Middletonu nebyly náhodné ani lehkomyslné. Vycházely z úcty a náklonnosti ke slečně Selbiové. Nemám právo skrývat své úmysly před vámi ani před vaší dcerou.

“

Lady Henrietta sklopila oči. Nebylo v tom zhroucení, spíš rychlé stažení se do sebe. Možná právě v té chvíli pochopila, že prohrála ne s krásou jiné ženy, ale s pravdou, proti níž se nedá důstojně bojovat. Hraběnka položila ruku na opěradlo křesla.

„Chápete, vévodo, že tím neodmítáte jen mou dceru. Odmítáte kruh, který vás přijímá, chrání a potvrzuje vaše místo. “

„Své místo jsem nezdědil proto, abych kvůli němu uváděl v omyl nevinnou ženu,“ odpověděl tiše. „Lady Henrietta si zaslouží víc než muže, který by jí nabídl titul a ponechal srdce jinde.

“

Ta věta nebyla okázalá, ale zasáhla. Lady Henrietta zvedla oči. Na okamžik se v nich mihlo cosi jako bolestná vděčnost. Hraběnka si toho všimla a možná jí to rozhněvalo víc než samotné odmítnutí.

„Budete o tom slyšet,“ řekl lord Ferris a vstal. „Nejen zde, i v Middletonu. Takové rozhodnutí nezůstane za dveřmi tohoto salonku. “

„Jsem připraven to přijmout,“ pronesl vévoda.

„Odpusťte znepokojení, které jsem vaší rodině způsobil, ale nemohu napravovat jednu pomluvu novou nepoctivostí. “

Uklonil se. Když vycházel, zahlédl Lady Henriettu ještě jednou. Stála stranou.

Vějíř už zavřený. Nepromluvila, ale neodvrátila se od něj s nenávistí. To bylo víc, než mohl čekat. Na schodech před domem Ferrisových vévoda nezrychlil krok, přestože déšť sílil.

Věděl, že ještě tentýž večer se začnou rozhovory. Ráno se jeho odmítnutí bude podávat s čokoládou, odpoledne s čajem a do tří dnů dorazí do Middletonu v několika různých podobách. Přesto cítil zvláštní úlevu. Poprvé po dlouhé době nehrál roli, kterou mu společnost připravila.

Později ve svém londýnském domě ho navštívil sir Marshall. Starý přítel měl ve zvyku přimhouřit oči, když poslouchal, a usmívat se jen jedním koutkem úst. Byl to člověk, který uměl v jedné větě zaslechnout i to, co v ní nebylo. „Takže ty vyzýváš celý svět,“ řekl a odložil rukavice na stůl.

„Ne svět,“ odpověděl vévoda, „sebe a několik lidí, kteří si zvykli zacházet s city jako s položkou v manželské smlouvě. “

Sir Marshall si prohlédl jeho tvář. „Nebojíš se o její jméno? O takových ženách se v salónech nemluví laskavě.

Zvlášť když nejsou dost vysoko, aby se mohly bránit. “

Vévoda se zastavil u okna. Londýn pod ním byl rozmazaný deštěm. Lampy se třásly v kalužích.

„Právě proto musím být přesný. Žádná tajná setkání, žádné dvojsmysly, žádná ochrana, která ji znovu poníží. Pokud má nést část následků, ponese je se jménem, které jí nebude skrývat. “

„To zní vznešeně,“ poznamenal sir Marshall.

„Ale svět miluje vznešenost jen tehdy, když mu nepřekáží u večeře. “

„Pak budu překážet. “

Sir Marshall zavrtěl hlavou, ale v očích se mu objevilo uznání. „Měj se na pozoru.

Londýn odpustí ledacos. Neodpouští však muže, který odmítne výhodný sňatek kvůli ženě, o níž už se šeptá. “

„A právě proto ji nesmím nechat ve stínu. “

Když sir Marshall odešel, vévoda dlouho stál u okna.

Věděl, že od této chvíle není cesty zpět. Zítra se společnost dozví, že vévoda Ellington odmítl Lady Henriettu Ferrisovou kvůli slečně Aně Selbiové z Middletonu. To jméno se znovu ocitne v cizích ústech, ale tentokrát k němu bude připojeno i jeho vlastní rozhodnutí. A to už nešlo vzít zpět.

Middleton se po několika dnech deště tvářil, jako by se z něho vytratila krev. Zahrady byly stěsnalé vodou, cesty rozměklé a dámy chodily rychleji než obvykle, zahalené do plášťů a závojů. Ráno u paní Kreigové však nepřineslo jen vyjasnění počasí. Ve vzduchu byla úzkost, kterou nešlo zakrýt ani vůní čaje.

Dům paní Kreigové stál na mírném návrší a jeho vstupní síň bývala vždy trochu chladná. Toho dne voněla vlhkou vlnou, svadlým listím a trpkým čajem, který služka podávala s tak vážnou tváří, jako by podávala lék. Dámy přicházely po dvojicích, odkládaly rukavice a polohlasem si vyměňovaly zprávy. Některé mluvily o novém výboru pro chudé rodiny, většina však čekala na Anu Selbiovou.

Ana přišla vedle Julie, ale držela se o krok zpátky. Ne ze zbabělosti, spíš jako člověk, který už tolikrát ucítil cizí pohled dřív než slovo, že se naučil nevystavovat tvář zbytečně brzy. Julia ji pevně stiskla za ruku. „Neboj se, dnes se něco změní.

“

„To říkáš, jako bys to věděla. “

Julia se na ni podívala s unaveným úsměvem. „Nevím, ale paní Kreigová si včera nechala poslat londýnský list a od té chvíle nepřijala žádnou návštěvu. Jen dvakrát volala komornou a jednou požádala o čistý papír.

Když ona požádá o čistý papír, někdo bude litovat svých slov. “

Ana se nepatrně nadechla. I v té tiché poznámce bylo cosi sesterského, co mezi nimi dlouho chybělo. V salónu paní Kreigová seděla v čele stolu.

Její profil byl přísný, nikoli však krutý. Před sebou měla několik složených papírů a stříbrný nožík na dopisy, kterým klepla o desku pokaždé, když se šum v místnosti příliš zvedl. Když Ana vstoupila, několik dam zmlklo. Jedna z nich, paní Gravesová, sklopila oči k šálku tak rychle, až čaj vyšplíchl na podšálek.

Jiná v šedém šále si prohlížela Anu s výrazem ženy, která by ráda soudila dál, ale čeká, kam se obrátí vítr. „Slečno Selbiová,“ zazněl hlas paní Kreigové, „prosím, posaďte se vedle mě. “

To jednoduché vyzvání dopadlo na místnost silněji než dlouhý projev. Ještě před týdnem by i pouhá zmínka o Aně vyvolala rozpačité ticho.

Teď jí patronka nabídla místo po svém boku. Ana ucítila, jak se k ní obrátily pohledy. Julia ji pustila až u židle. Ne dřív.

Paní Kreigová vstala, narovnala papíry, ale nepodívala se do nich. „Než přejdeme k záležitostem našeho výboru, musím se obrátit ke společnosti. Nedávné události a pomluvy,“ řekla a to slovo vyslovila tak klidně, až několik dam strnulo, „mě přiměly přehodnotit některá rozhodnutí. “

Nikdo se nepohnul.

Bylo slyšet jen praskání uhlí v krbu. „Mýlila jsem se,“ pokračovala paní Kreigová. „Dovolila jsem, aby domněnky, cizí řeči a můj vlastní strach o dobré jméno našeho kruhu ovlivnily úsudek o slečně Selbiové. Její chování v posledních týdnech bylo zdrženlivé, poctivé a v mnoha ohledech obětavější než naše soudy.

“

Ana zůstala nehybně sedět. Jen pod stolem sevřela ruce tak pevně, až jí zabolely prsty. „Žádám všechny přítomné,“ řekla paní Kreigová, „aby slečnu Selbiovou považovali za plně znovupřijatou. A nejen to.

Prosím ji, aby převzala vedení nového výboru. “

Šum v místnosti byl tichý, ale živý. Někdo překvapeně vydechl, někdo si odkašlal. Dáma v šedém šále sklopila hlavu a poprvé se na Anu nepodívala s opovržením, ale s nepohodlím člověka, který si náhle uvědomí vlastní unáhlenost.

Paní Kreigová se obrátila přímo k Aně. „Slečno Selbiová, společnost bývá až příliš rychlá v odsouzení. Dnes se vám veřejně omlouvám. Přijmete tuto práci?

“

Ana vstala pomalu. Hlas se jí na první slabice zachvěl, ale potom se ustálil. „Děkuji vám, paní Kreigová. Bude pro mě ctí pracovat pro dobro naší obce.

“

Nebylo to velké vítězství s potleskem. Takové věci se v Middletonu nedělaly, ale několik dam přikývlo. Jedna z mladších se na Anu nesměle usmála a Julia u dveří zavřela oči, jako by si dovolila vydechnout po dlouhém zadržení dechu. Schůze se potom opravdu věnovala rozdělení darů, ale i v tom byla změna.

Otázky, které dřív Anu míjely, se teď obracely k ní. Kolik uhlí pro rodinu po nádeníkovi, která vdova potřebuje látku na dětské kabáty, zda se starému panu Wordovi má poslat lékař nebo raději peníze na léky. Ana odpovídala věcně. Neprosila o místo.

Zaujala ho prací. Po zasedání se dámy shromažďovaly u východu. Pláště šustily, služka podávala rukavice a v předsíni se mísila úleva s novou zvědavostí. Paní Kreigová zadržela Anu lehkým dotykem na rukávu.

„Nehledám odpuštění kvůli sobě,“ řekla tiše, „ale přijmete-li mé přátelství, budu za to vděčná. “

Ana se jí podívala do očí. „Vážím si vaší upřímnosti. Ne každý dokáže přiznat omyl před těmi, kteří mu ještě včera tleskali.

“

Patronka na okamžik sklopila víčka. „Zvěstem, které o vás kolují, hodlám učinit přítrž. A budou-li otázky, odpovím za vás osobně. “

Venku na verandě byl vzduch po dešti ostrý a čistší než ráno.

Julia čekala u branky. Když Ana vyšla, neřekla hned nic. Jen ji objala kolem ramen, trochu nemotorně, jako člověk, který dlouho dával přednost výčitkám před něhou a teď znovu hledá starý způsob blízkosti. „Slyšela jsem všechno,“ řekla nakonec.

„Jsem na tebe hrdá. Ať si teď zkusí soudit. “

Ana se opřela o její ruku. Poprvé po mnoha týdnech jí sestřenčina blízkost nepřipomínala dlužné vysvětlování, ale domov.

K večeru seděla Ana u okna s dalším dopisem z Londýna. Neodvažovala se ho otevřít hned. Dole šustilo listí, v domě praskal oheň a tváře domácích byly klidnější. Naděje přestávala být nebezpečím pro její jméno, ale volba stále ležela před ní jako cesta, na níž člověk nevidí za první ohyb.

Za okny se podzim nestával světlejším. Jen v Aně se poprvé objevil pocit, který nebyl ani strachem, ani vzdorem. Byla to možnost. Soumrak padal na Middleton rychle.

Lampy v domech se rozsvěcely dřív než obvykle a z aleje stoupala mlha. Právě v tom časném večerním tichu se u domu Selbiových ozvalo klapání kopyt. Julia vstala od okna tak prudce, až jí klubíčko hedvábné nitě spadlo na koberec. „To je on,“ řekla skoro šeptem.

Ana neodpověděla. Stála u malé skříňky, v níž měla uložený jeho dopis. V posledních dnech ho četla tolikrát, že si pamatovala, kde se papír nepatrně láme. V předsíni se ozval hlas lokaje.

Vévoda dorazil. Ticho v salónu zhoustlo. Julia si rukou uhladila záhyby šatů, ale ruce se jí nepatrně třásly. „Musíš být opatrná,“ řekla tiše.

„Potom všem víš, co je v sázce? “

„Vím,“ odpověděla Ana. Vložila dopis zpět do skříňky a zavřela víčko. Tentokrát ne jako při rozloučení, spíš jako člověk, který ví, že už nemůže žít jen z papíru.

Vévoda stál v hale v cestovním plášti. Byl unavený. V koutku čelisti měl stín nevyspání a vlasy mu zvlhly po cestě od kočáru ke dveřím. Přesto stál rovně, s kloboukem v ruce, a když spatřil Anu, uklonil se jí ne jako člověk, který přichází dobýt, ale jako člověk, který přichází požádat, aby směl zůstat.

„Odpusťte, že přicházím bez pozvání,“ řekl. „Dověděl jsem se o dnešních událostech. Chtěl jsem vám vyjádřit úctu. “

Jeho hlas zněl zdrženlivě, téměř oficiálně.

Jen oči ho zrazovaly. Byla v nich skrytá prosba a také obava, že i jeho návrat může Aně přinést další ránu. Julia chvíli stála mezi nimi, potom sklopila oči. „Salón je vám k dispozici, vévodo.

“

Odešla, ale ne hned. Na prahu se ještě zastavila a krátce se podívala na Anu. Nebylo v tom varování, spíš tichá otázka. Vydržíš to?

Ana zůstala stát. Vévoda nepřistoupil blíž, dokud nepromluvila. „Váš návrat vyvolá nové řeči,“ řekla. „Všechno teprve začalo utichat.

“

„Pokud vám má přítomnost uškodí, odjedu ještě dnes,“ odpověděl. „Ale nemohl jsem zůstat v Londýně, když jsem věděl, čím jste prošla. Nežádám vděčnost. Jen jsem se musel ujistit, že nejste sama.

“

„Nepotřebuji ochranu,“ řekla Ana tiše. Vévoda přijal ta slova bez uražené pýchy, jen se nepatrně uklonil. „Pak mi dovolte říct to jinak. Nepřišel jsem vás chránit před světem jako slabou ženu.

Přišel jsem stát vedle vás, pokud mi to dovolíte. “

Ta věta byla prostá, ale Aně se kvůli ní na okamžik špatně dýchalo. Tolik mužů umělo nabízet ochranu tak, aby se žena cítila ještě menší. On jí poprvé požádal o svolení.

„Nemohu se znovu stát příčinou pomluv,“ řekla. „Má rodina se sotva vzpamatovala. Julia…“ – odmlčela se. „I ona za to zaplatila svým způsobem.

“

V tu chvíli se dveře měkce pootevřely. Julia stála na prahu. „Prosím za odpuštění,“ řekla a nepodívala se na vévodu. „Večeře je podána.

“ Chvíli váhala. „Připojí se vévoda k našemu stolu? “

Byla to obyčejná otázka, ale v domě, kde každá návštěva přecházela z předsíně do kuchyňských úst rychleji než pára z konvice, znamenala víc než pozvání. Odmítnutí by bylo chladem.

Souhlas by se do rána převyprávěl u pekaře, u kostela i v domě paní Gravesové. Ana pohlédla na vévodu. „Bude poctivější, když na chvíli zůstanete. Nechci, aby si rodina domýšlela to, co může slyšet otevřeně.

“

„Nepřekročím míru, kterou určíte,“ odpověděl. Julia přikývla a odešla. V salónu znovu zavládlo ticho. Za oknem šustily větve kaštanů a někde v přízemí už služka šeptala kuchařce rychleji, než by se slušelo.

„Víte,“ řekl vévoda, „že v Londýně se už mluví o mém odmítnutí sňatku s Lady Henriettou? “

„Ano. A mé jméno je teď spojováno s vaším nejen zde. “

„To nesmí být vaše vina.

“

Ana se narovnala. „Právě to nechci slyšet, vévodo. Nechci, aby se vina přehazovala jako mokrý plášť z jedněch ramen na druhá. Chci jen, aby mě nikdo nenutil volit mezi ctí a srdcem.

A nechci přijmout vaši oběť, pokud by cenou byl váš klid a můj život v tomto domě. “

Vévoda sklonil hlavu. „Nehledám oběť. Hledám vedle sebe člověka, kterému se nemusím klanět pro oko druhých a od něhož se nemusím v noci odvracet pro vlastní pohodlí.

“

Byla v tom neobratnost, téměř syrová, a právě proto mu Ana uvěřila víc než uhlazeným vyznáním. „Zůstanu v Middletonu jen krátce,“ pokračoval. „Bude-li třeba, odejdu, ale dovolíte-li, rád bych promluvil s vaší rodinou otevřeně. Bez zahradních setkání, bez šeptání ve dveřích, bez dopisů, které musí ležet zamčené ve skříňce.

“

Ana pocítila, jak ta poslední slova zasáhla. Nevěděl, kam dopis schovala, a přesto jako by uviděl všechno. „Potřebuji čas,“ zašeptala. „Nemohu rozhodnout za všechny.

“

„Budu čekat. “

„Společnost čekat neumí. “

„Pak se to bude muset naučit. “

Když se Ana později vrátila do jídelny, Julia ji pozorovala přes plameny svící.

Na stole stála pečená drůbež, chléb a mísa s vařenou zeleninou, ale nikdo nezačínal jíst. Všichni slyšeli kroky, hlasy, odjezd kočáru, nebo si to alespoň mysleli. „Víš, co teď budou ve vsi říkat? “ zeptala se Julia tiše.

„Vím. “

„A bojíš se? “

Ana se posadila. Poprvé po dlouhé době se jí ruka netřásla, když vzala ubrousek.

„Tentokrát ne. “

Julia se na ni dívala déle než obvykle. „Buď přesto opatrná,“ řekla, ale nebyla v tom výčitka, jen starost člověka, který by rád opravil, co dřív zkazil. Klepy se domem už začaly plazit.

V kuchyni se šeptalo, že vévoda se zdržel u slečny Selbiové. Ve stáji se tvrdilo, že se vrátí zítra, a v předsíni někdo slyšel, že prý žádal o rozhovor s rodinou. Večerní zvonění k jídlu, obyčejné a pokojné, to nemohlo přehlušit. Na ulici houstla mlha a v domě Selbiových poprvé po dlouhé době panovalo ticho, v němž rozhodnutí ještě nebyla učiněna, ale už se nezdála nemožná.

Druhý večer přišel vévoda znovu. Tentokrát Ana slyšela jeho kroky po mokré cestičce ještě dřív, než lokaj otevřel dveře. Byly příliš jisté pro náhodného hosta a příliš tiché pro muže, který by chtěl vtrhnout. Julia seděla u výšivky, ale jehla jí zůstala ve vzduchu.

Nit se jí zamotala kolem prstu a ona ji ani nerozpletla. „Už není kam ustoupit,“ řekla Ana, spíš sobě než jí. Julia vzhlédla. V jejím pohledu tentokrát nebyla ani ostrost, ani stará nedůvěra, jen napjaté očekávání.

Vévoda vstoupil do salónu a uklonil se oběma dámám. Obvykle míval ve tváři společenskou zdrženlivost, za níž se člověk těžko dostával. Toho večera však vypadal jako muž, který se dlouho učil ovládat vlastní srdce a právě zjistil, že se to nedá dělat věčně. Julia to pochopila.

Vstala a po krátkém přikývnutí odešla, ale dveře za sebou nezavřela hned. Možná chtěla dát Aně poslední možnost zavolat ji zpět. Ana to neudělala. „Slečno Selbiová,“ začal vévoda.

„Odpusťte pozdní návštěvu. Nemohl jsem odjet, aniž bych slyšel vaše rozhodnutí. Všechno, co smím, je čekat na vaše slovo. “

Ana si sedla do křesla, dlaně položila na kolena, aby nebylo vidět, že je svírá.

„Vévodo, víte, kolik se za krátký čas změnilo? Vaše účast mi vrátila místo mezi lidmi, kteří mě ještě včera soudili. Jsem vám vděčná, ale nechci, aby se vaše laskavost stala řetězem. “

Mlčky se posadil naproti ní.

„Jestli mezi námi je víc než přátelství,“ pokračovala Ana, „nemohu to skrývat před rodinou ani před společností. Nechci tajná setkání. Nechci, aby mě litovali. A nechci, aby si někdo myslel, že jste mě zachránil a já za to musím zaplatit svým ano.

Buď bude všechno otevřené, nebo se toho vzdám. “

Vévoda dlouho neodpovídal. V jeho tváři se objevila otevřenost, která se k němu nehodila, a právě proto byla dojemná. Jako by si poprvé sundal něco těžšího než plášť.

„Ano,“ řekl tiše a poprvé ji oslovil jménem. „Anno, nechci vaši vděčnost. Nechci kompromis. Nechci, abyste přijala mé jméno jako úkryt před nepříjemným počasím.

Pokud přijmete můj cit, učiním jej zjevným všem. Pokud váháte, odejdu a nebudu vás stíhat ani pohledem. Žádám jen jedno, aby vaše odpověď byla vaše. Ne kvůli mně, ne kvůli vesnici, ne kvůli tomu, co kdo řekne.

“

Ana k němu zvedla oči. Nebyla v nich už hořkost. Zůstala jen únava z dlouhého boje a za ní něco tichého, pevného. „Své city už nemohu skrývat,“ řekla, „ale než cokoli učiníte, řekněte to mé rodině.

Ať je všechno poctivé, ať nikdo nemá právo pochybovat o mé cti ani o vaší odpovědnosti. “

Vévoda vstal. Na okamžik zůstal u křesla, jako by se neodvažoval přistoupit blíž. „Zítra požádám vaši rodinu o svolení mluvit s vámi otevřeně,“ řekl.

„Ať to ví celá společnost. Volím vás a nedovolím, aby se z vašeho jména stala zbraň v cizích rukou. “

Dveře se v tu chvíli otevřely. Julia vstoupila rozpačitě, ale s novou důstojností ve tváři.

„Vévodo,“ pronesla. „Dovolíte-li? Ráda bych promluvila s vámi i s Annou společně. Rodina musí vědět, co se děje, dřív než se to stane majetkem celého Middletonu.

“

Vévoda přikývl. Julia se obrátila k Aně. „Už nehodlám bránit tvému rozhodnutí, ale chápeš, že zítřek změní nejen tvůj život, ale i náš. Musíš si být jistá.

“

Ana vstala. V tu chvíli v ní starý strach ustoupil tak tiše, až si toho všimla až podle vlastního dechu. „Jsem si jistá,“ řekla. „Zítra bude všechno řečeno otevřeně.

“

Za okny vítr strhával poslední listy javorů. Ten zvuk už nepřipomínal loučení, spíš ráno, které se blíží, i když je ještě tma. Večer, kdy mělo být všechno vysloveno, byl sychravý a nevlídný. Zvenčí táhla vlhkost, do oken klepal řídký déšť a světla v salónu domu Selbiových se odrážela na leštěném dřevě a měděných klikách.

Podobné večery se v Middletonu nazývaly společenskými setkáními, ale všichni věděli, že se při nich projedná víc osudů než při mnoha úředních jednáních. Ana stála u okna a pozorovala přijíždějící kočáry. Měla tmavě modré vlněné šaty bez zbytečných ozdob. Právě jejich prostota jí slušela víc než krajky, v nichž by působila jako někdo, kdo prosí o přijetí.

Dnes o nic prosit nechtěla. Julia si upravovala rukavice a každou chvíli pohlédla ke dveřím. „Jsi si jistá, že to chceš udělat? “ zeptala se tiše.

„Ten krok už nepůjde vzít zpět. “

Ana se otočila. „Příliš dlouho jsme žily podle cizích pohledů. Dnes ať znají pravdu.

Ať mě odsoudí, pokud musí. Horší než mlčení to nebude. “

Julia se na ni podívala a slabě se usmála. „Pak budu nablízku.

“

Hosté přicházeli jeden za druhým. V sále zněly tlumené hlasy, praskal oheň, hedvábí šustilo o opěradla židlí a u dveří se hromadily mokré pláště. Mluvilo se o počasí, o cestách, o chudých rodinách před zimou, ale pod tím vším se nesla jediná otázka. Proč se vévoda Ellington vrátil do Middletonu a co hodlá udělat před očima všech?

Když vstoupil, rozhovory neutichly najednou. Nejprve zmlkla jedna skupinka u krbu, potom dáma u stolku s čajem, pak pán u dveří. Nakonec bylo slyšet jen cinknutí šálku o podšálek. Vévoda pozdravil hostitele a paní Kreigovou.

Potom bez oklik přistoupil k Aně. Paní Kreigová ho sledovala z druhé strany místnosti. Tvář měla nehybnou, ale prsty jí spočívaly na holi pevněji než obvykle. „Slečno Selbiová,“ řekl vévoda, „smím vám nabídnout rámě?

“

Ana přikývla a vložila ruku do jeho paže. Pod prsty cítila, že je napjatý stejně jako ona. Jen se to naučil lépe skrývat. První šepot projel sálem jako chladný průvan.

Došli doprostřed salónu. Vévoda se zastavil a obrátil se ke shromážděným. „Dámy a pánové,“ začal. „Dovolte mi využít této chvíle, abych objasnil zvěsti, které v posledních týdnech znepokojily Middleton i Londýn.

“

Ticho bylo téměř hmatatelné. Pan Brown, starý přítel rodiny, se zamračil. Paní Gravesová naklonila hlavu ke své sousedce, ale ta ji tentokrát odstrčila loktem, aby slyšela sama. „Mé úmysly vůči slečně Selbiové jsou čestné a neměnné,“ pronesl vévoda.

„Žádám ji i rodinu Selbiových o svolení ucházet se o Anu otevřeně, s náležitou úctou k její cti. Jsem připraven nést odpovědnost za svá slova před vámi i před každým, kdo bude chtít znát pravdu. “

Ana cítila, jak se všechny pohledy obrátily k ní. To bývalo nejhorší.

Cizí oči, v nichž člověk nevidí srdce, jen rozsudek. Ale tentokrát vedle ní stál muž, který ji neschovával za sebe. Neřekl: „Postarám se o ni. “ Řekl: „Žádám o svolení.

“ Neudělal z ní břemeno, nýbrž účastnici vlastní volby. Ana se nadechla. „Jsem vévodovi Ellingtonovi vděčná za jeho otevřenost a úctu. Nebudu skrývat své city.

Souhlasím, aby náš vztah byl otevřený vůči rodině i společnosti. “

Hlas se jí zachvěl, ale nezlomil. V místnosti se znovu ozval šum. Tentokrát v něm nebyla jen zvědavost.

Bylo v něm překvapení, odpor, ale také úcta, která si hledala cestu mezi starými předsudky. Julia přistoupila blíž a položila ruce na Anina ramena. „Podpořím Anino rozhodnutí,“ řekla nahlas, „a budu nablízku, aby její čest nikdo znovu nezlehčoval. “

Ta věta zasáhla mnohé víc, než Julia čekala.

Právě ona bývala opatrná, někdy tvrdá, někdy příliš poslušná vůči tomu, co se slušelo. A teď stála u Anny jako štít. Paní Kreigová udělala krok vpřed. „Nyní je volba na společnosti,“ řekla.

„Já ze své strany mohu slečně Selbiové popřát odvahu a připomenout nám všem, že čest nevyžaduje jen opatrnost, vyžaduje i stálost. “

Nebylo to bouřlivé schválení. V takových salónech se bouře skrývají do zdviženého obočí a příliš dlouhého ticha. Jedni přikývli, druzí se tvářili, jako by právě spolkli hořký lék.

Paní Gravesová odešla do chodby dřív, než dohořela další svíce, a každý věděl, že do hodiny bude půl Middletonu znát její verzi večera. Vévoda se naklonil k Aně. „Teď všechno závisí na tom, co přijmete,“ zašeptal. Ana pohlédla před sebe.

Uvnitř se zvedlo rozrušení, ale nebyl to strach. Byla to tíha vlastní důstojnosti. „Neustoupím,“ odpověděla tiše. Večer pokračoval, ale pořádek v salónu se změnil.

Hosté se zhlukovali v rozích, vycházeli na verandu do syrového větru, vraceli se s červenými tvářemi a novými závěry. Julia stála u Anny. Vévoda se nevzdaloval, ale ani se na ni nedíval tak, aby z ní dělal výstavu. To si Ana zapamatovala.

Někdy je úcta právě v tom, že člověk nepromění milovanou ženu ve svůj důkaz. Když se dům konečně vyprázdnil, závěsy v salónu byly spuštěné a v krbu dohoříval oheň. Ana stála u okna a hleděla do tmy zahrady. Před chvílí se tam před zraky celé vsi vyslovilo něco, co už nebylo klepem, ale slibem změny.

Julia seděla opodál. Výšivku měla v klíně, ale ani jednou nezvedla jehlu. „Tak je to vše,“ řekla Ana tiše. „Teď všichni vědí.

I kdyby se zítra obrátili proti mně, horší už to nebude. “

Julia vstala a dotkla se její ruky. „Viděla jsem, jak se na tebe díval. Dokonce i mně to bylo jasné.

Pro něj to není rozmar. “

Ana se usmála, ale neodpověděla. Byla příliš unavená na radost a příliš klidná na zoufalství. Za oknem byla alej prázdná.

Jen jí se zdálo, že za každým keřem ještě zůstává cizí pohled. Ráno bylo v domě neklidné. Služebnictvo šeptalo u schodiště. Kočí si ve stáji vyměňoval novinky s poslíkem a v Middletonu se včerejší prohlášení probíralo ještě dřív, než pekař vytáhl první bochníky.

Julia přinesla čerstvé londýnské noviny. Položila je před Anu tak opatrně, jako by na papíře leželo něco křehkého. „Čtvrtá strana,“ řekla a noviny otevřela. Krátký odstavec spojoval jméno vévody Ellingtona s „půvabnou a důstojnou slečnou Selbiovou z Middletonu, jejíž pevnost vzbudila pozornost i tam, kde dříve panovala pochybnost“.

Nebylo to mnoho řádků, ale její jméno tam stálo vytištěné, černé na šedém papíře. Ne jako hanba, nýbrž jako skutečnost, s níž museli počítat i jiní. Ruce se jí roztřásly. „Teď jsi i v londýnských zprávách,“ řekla Julia.

V hlase měla hrdost i leknutí. Ana přejela prstem po řádcích. „Myslíš, že mi rodina tu volbu odpustí? “

Julia se posadila vedle ní.

„Dnes ráno jsem dostala dopis od strýce z Londýna. Píše, že byl překvapen. To slovo podtrhl dvakrát, takže asi spíš zděšen. “ Pokusila se o úsměv.

„Ale potom dodal: ‚Pokud je vévoda Ellington připraven trvat na svém takto otevřeně, nemáme právo bránit Anně štěstí. ‘“

Ana zavřela oči. Takže je to hotové. Ještě dlouho potom, i když už se v Middletonu mluvilo o svatbě, si Anna Selbiová pamatovala jednu studenou okenní tabulku.

Ne prsten, ne první vyznání, ale ten večer, kdy seděla u okna tak tiše, že si jí všiml muž, který se celý život učil ničeho si nevšímat. A právě od toho pohledu začalo všechno, co jí mělo nejdřív připravit o klid a teprve potom jí dát odvahu říct ano.